5. srpna 2019
Archiv článků
Kdy nám není nejlépe
Situace, kdy musíme odmítnout službu klientovi, je náročná, a to pro obě strany. Kdy k ní dochází?
Nerada bych se mýlila, ale myslím, že nám, pracovníkům, je v Charitě celkem dobře. Svědčí o tom trvalý zájem lidí u nás pracovat i výdrž zaměstnanců stávajících. Důvody, proč to tak je, zde nemíním rozebírat. Tuším však, že se na výsledku podílí faktory péče a zájmu vedení o zaměstnance spolu s jednoznačnou smysluplností a užitečností vykonávané práce, které dohromady možná někdy předčí i prozaické faktory financí a benefitů.
Ale přiznáváme, i nám někdy není nejlépe.
Kdy to nastává?
Tehdy, když selháváme. Tehdy, když klientovi nedokážeme pomoct.
Pracujeme v pomáhajících profesích. Jsme orientovaní na člověka. Míra úspěchu a uspokojení z vlastní práce přímo souvisí s lidmi a tím, jak se i vlivem našeho působení (pomoci, podpory) cítí. Teď si nestěžuji na realitu některých klientů - věčných bručounů nespokojených nikdy a s ničím. Celkem dobře dokážeme pochopit, že jejich negativní nastavení až příliš často souvisí s trápením způsobeným nemocí, postižením nebo nepříznivým osudem. A umíme se popasovat i s „vykuky“, kteří se pokoušejí naše služby zneužívat. Co však zkousneme jen těžko je, když nemůžeme pomáhat vůbec – když musíme službu odmítnout.
Kdy se to stane? Fakticky v těchto případech: Za prvé, daný druh služby neposkytujeme a dané klientele se nevěnujeme, protože k jejímu zajištění nemáme odborníky ani potřebnou registraci. A tak se u nás nemohou dočkat specializované péče například lidé závislí na návykových látkách, lidé s poruchou autistického spektra, či lidé hledající pobytové zařízení, atd. V podobných případech se vždy snažíme žadatele o službu nasměrovat na nejbližšího poskytovatele těchto služeb a klient i my „jsme relativně OK“.
V druhém případě, který je pro nás emočně mnohem náročnější, odmítáme klienta, který sice žádá službu, kterou poskytujeme, ale do místa mimo naši působnost. Zvláště v domácí hospicové péči jsme byli svědky zoufalství žadatelů z Koclířova, Bělé nad Svitavou, Svitav a řady dalších obcí, kteří by Domácí hospic sv. Michaela moc potřebovali. Přesto od nás službu nedostali, protože do těchto lokalit naše působnost nezasahuje. Bývá to odmítnutí velmi bolestné, doprovázené pochopitelnou hořkostí odmítaného, který od Charity pomoc očekával, a ačkoliv ji naléhavě potřeboval, nedostalo se mu jí. V tento okamžik naše vysvětlování opřené o racionální argumenty nebývá vyslyšeno, natož přijato. A možná ani být přijato nemůže, protože speciálně v případě domácí hospicové péče žadateli nemůžeme nabídnout ani jinou alternativu, neboť v regionu neexistuje. Lidsky nepředstavitelně těžká situace…
Ve třetím případě odmítáme klienta z regionu a ze služby, již poskytujeme, a to z důvodu naplněné kapacity služby. Bohužel to mohli zakusit i někteří poličtí zájemci, či dokonce naši podporovatelé. Zvláště v pečovatelské službě a osobní asistenci, ale i v hospicové péči jsme se v posledních letech několikrát dostali do bodu, kdy jsme museli dočasně omezit příjem klientů. Bylo to pro vedení vždy těžké rozhodnutí. Předcházelo mu dlouhodobé velké pracovní vypětí personálu, který se ze všech sil snažil objem práce zvládat, ale zvýšení výkonu již nebylo možné bez negativního dopadu na kvalitu jejich odvedené práce.
Řešením této situace může být pochopitelně také rozšíření kapacity přijetím nových pracovníků. To je vázáno na souhlas a registraci krajského úřadu a potažmo na navýšení dotace na mzdy nových zaměstnanců. Není to pružné. Krajský úřad si pochopitelně chce udržet kontrolu nad segmentem sociálních služeb, kapacitu povoluje zvyšovat pouze po velmi malých krůčcích a jen v odůvodněných případech. Ale děje se tak, navzdory významně povytaženým obočím některých představitelů našeho města a jejich pochybnostem, zda je rozrůstání poličské Charity úměrné a opodstatněné. Je! Naši klienti a k naší velké lítosti i ti, kteří se našimi klienty stát chtěli, ale nemohli, jsou toho jedinou příčinou.
A co náš charitní sen, touha, potřeba pomoci každému, kdo se na nás obrátí? …Je to jen sen. Realita je jiná.
Je nám to líto, ale v naší praxi vždycky nastanou chvíle, kdy se „nebudeme cítit nejlépe“.
