15. dubna 2026
Právě teď
Rozhovor s Ing. arch. Romanem Totuškem
Za proměnou bývalých prostor banky v historické budově poličské radnice, která patří mezi nejvýraznější dominanty náměstí, nestojí jen stavební úpravy a plány, ale i konkrétní člověk. Architekt, který celý návrh připravil bez nároku na odměnu a hledal rovnováhu mezi respektem k památkově chráněnému objektu a potřebami efektivního pracovního zázemí. Barokní radnice tak dostává další vrstvu svého příběhového kabátku. Jak se navrhuje prostor, který má sloužit lidem a zároveň ctít historii? Zeptali jsme se autora návrhu, Ing. arch. Romana Totuška.
Romane, když vám bylo řečeno „pojď přetvořit banku na charitní kanceláře“… byla to spíš výzva, nebo jste si říkal, do čeho se to zase pouštím?
Bylo to nadšení. Později výzva a popravdě párkrát jsem si řekl i „do čeho jsem se to zase pustil“. Polička je milovaná. Dneska tady nežiju, ale o to víc si uvědomuji, jak moc mi na ní záleží, jak bych si přál, aby byla skvělá, aby se tady stále dobře žilo. Když přišla nabídka podílet se na adaptaci tak důležité budovy, neváhal jsem a s nadšením kývl. V tu chvíli mi nedošlo, jaká výzva to je. Přeci jen je to památkově chráněná budova, navíc radnice, a ještě k tomu v mém rodném městě. „Do čeho jsem se to pustil“ jsem si říkal ve chvílích, kdy mi došlo, že sedět v ateliéru v Praze a dělat tak důležitý projekt v Poličce moc dobře nejde. Všechny mé pracovní cesty do Poličky jsou ale zároveň cestami za rodinou, takže jezdím s dvojnásobnou radostí.
Navrhoval jste to celé bez nároku na odměnu. Co vás k tomu vedlo – vztah k Poličce, k charitě, k lidem, kteří tam budou pracovat, nebo prostě neumíte říkat ne?
Já jsem jako diplomovou práci zpracovával urbanistické možnosti Poličky a mrzelo mě, že zůstane jen „na poličce“. Takže když přišla možnost dělat něco reálného, možnost pracovat zrovna na radnici, pro město, pro jeho obyvatele a pro tak důležitou instituci, jako je charita, nebyl to klasický vztah architekt – klient. Byla to výzva a radost, že něco můžu udělat pro Poličku.
Jak se hledá rovnováha mezi zachováním historického charakteru a tím, aby prostor dobře fungoval pro dnešní práci?
Většina historických objektů, i těch památkově chráněných, se v průběhu času proměňovala – přizpůsobovala se novým potřebám a způsobům užívání. Ostatně i podoba mnoha památek, jak je dnes známe a obdivujeme, je výsledkem vrstev úprav, nikoli původního stavu. Pokud má budova sloužit, musí mít možnost se vyvíjet. Důležité je, jak k těmto změnám přistupujeme. Já jsem v tomto případě zvolil cestu dialogu vrstev. Hodnotné historické vrstvy jsme se snažili co nejcitlivěji zachovat a obnovit, zatímco novou vrstvu jsme do prostoru vložili vědomě a čitelně. Nejde o snahu napodobovat minulost, ale naopak ji doplnit současným jazykem. Právě kontrast mezi původním a novým nám umožňuje lépe vnímat obojí – historickou hodnotu i současný zásah. Díky tomu může budova fungovat v nové době, s novou náplní, a přitom neztratit svou identitu.
Když jste ty prostory vymýšlel, na co jste myslel nejvíc – na praktické fungování, nebo na to, jak se tam budou lidé cítit?
V každém projektu je pro mě zásadní nejdřív pochopit, k čemu mají prostory sloužit a jak je budou lidé skutečně používat. Nejde mi primárně o konkrétní rozměry stolů nebo místností, ale o to, co lidem v daném prostředí dělá radost, co je pro ně důležité a kdy se cítí dobře. V tomto případě pro mě bylo klíčové zjistit, kdo tam bude pracovat, s kým bude v kontaktu, koho může svou činností rušit, jak se bude v prostoru pohybovat a v jakých časech. Praktičnost a atmosféra podle mě nejdou oddělit. Líbivé, ale nefunkční prostory jsou ve výsledku nepříjemné, stejně jako čistě účelné prostředí bez kvality. Vždy se snažím hledat průsečík obojího. Já vidím více celek a souvislosti, naštěstí mám ale kolegyni, která vidí detail, materiály a kompozici. Společné konzultace a hledání nás, doufejme, dovedly k nejlepšímu možnému výsledku.
Je v návrhu nějaký detail nebo řešení, které možná není na první pohled vidět, ale pro fungování týmu je podle vás klíčové?
Celý základní koncept návrhu není na první pohled prvoplánově čitelný, byl však pro mě zcela zásadní. Od počátku jsem neusiloval o vytvoření jednorázového řešení pro konkrétního uživatele, ale o dlouhodobě udržitelnou adaptaci prostoru. Primární snahou bylo očistit tuto část radnice od nánosů předchozích nerespektujících úprav a obnovit její původní dispoziční a provozní logiku, která v sobě nese historickou hodnotu i vnitřní řád. Teprve v druhé vrstvě návrhu jsem hledal způsob, jak tento konsolidovaný základ adaptovat pro potřeby charity. Nové zásahy jsou proto navrženy jako jasně čitelné a reverzibilní. Vkládané konstrukce z lehkých materiálů, zejména skla, polykarbonátu a truhlářských prvků, respektují původní prostorovou strukturu a nevstupují do ní destruktivním způsobem. Jejich princip je založen na demontovatelnosti a možnosti opětovného využití v jiném kontextu. Projekt tak pracuje s vědomým oddělením dvou vrstev – stabilní, historicky a provozně hodnotné struktury a dočasné, adaptabilní nadstavby. Právě tato dualita umožňuje prostoru reagovat na proměnlivé potřeby v čase, aniž by docházelo k degradaci jeho podstaty.
Je tam nějaký detail nebo nápad, u kterého si říkáte „jo, tohle se fakt povedlo“? (I kdyby si ho všiml jen málokdo.)
Jednou z klíčových myšlenek návrhu bylo najít způsob, jak adaptací obohatit nejen samotnou charitu a město jako instituce, ale i každodenní život lidí, kteří kolem místa procházejí nebo v něm žijí. Důležitá pro mě byla otevřenost – snaha, aby radnice nebyla uzavřená sama do sebe. Rád bych, aby byla důležitou budovou sloužící obyvatelům města. Podařilo se toho dosáhnout návrhem konferenční místnosti, která, ač je součástí kanceláří charity, může fungovat nezávisle na jejím provozu. Nejde tak pouze o zázemí pro charitu, ale o multifunkční prostor pro širší veřejnost. Dispozičně i vybavením je místnost navržena jako flexibilní, snadno přizpůsobitelná různým typům využití. Může hostit workshopy, přednášky nebo menší konference, stejně přirozeně ale poslouží i pro výstavy, setkávání spolků nebo jako zázemí při městských akcích a festivalech. Právě tato proměnlivost a otevřenost dává prostoru smysl a umožňuje mu stát se aktivní součástí městského života a jeho komunit.
Co byste si přál, aby zaměstnanci charity v těchto nových prostorách zažívali každý den?
Přál bych si především, aby se do práce těšili. Aby ji dělali s radostí. Práce, kterou vykonávají, je mimořádně důležitá a zasluhuje si velký respekt. Možnost podílet se na tomto projektu je pro mě vlastně určitý způsob poděkování. Prostředí, ve kterém se pohybujeme, má velkou schopnost nás ovlivňovat. Může nás podporovat, dodávat nám klid i pocit významu. Právě v historickém, klenutém prostoru radnice se přirozeně propisuje určitá symbolika – jeho důstojnost a nadčasovost mohou být každodenní připomínkou hodnoty a hloubky práce, kterou zaměstnanci charity vykonávají.
Máte pocit, že takové projekty můžou změnit i atmosféru města, nebo je to „jen“ o jednom domě?
Ano, věřím, že právě takové projekty dokážou proměňovat atmosféru města. Ve skutečnosti totiž nikdy nejde jen o jeden dům. Samotná stavba je spíš prostředkem. To podstatné je, jaký život kolem sebe vytváří. Město není soubor budov, ale síť vztahů, pohybu a každodenních situací. To, kudy lidé chodí, proč se na určitých místech zastavují, kde tráví čas a kde se cítí dobře, formuje jeho skutečný charakter. Kvalitní architektura a urbanismus dokážou tyto přirozené vazby podporovat – vytvářet prostředí, které lidi zve ven, umožňuje setkávání a posiluje pocit bezpečí i sounáležitosti. Je to forma sociální kontroly, která nevychází z pravidel, ale z toho, že se lidé v prostoru pohybují, chtějí se v něm zdržovat a sdílet ho s ostatními. V tom je pro mě podstata mé práce. Nejde primárně o materiály nebo estetické detaily, ale o schopnost vytvořit prostor. Prostor, který má energii, přirozeně přitahuje lidi a umožňuje jim být spolu. Právě v těchto každodenních interakcích se pak rodí atmosféra města. A když se to podaří, jeden dům – jeho otevření občanům – může mít mnohem širší dopad, než by se na první pohled zdálo.
Má podle vás smysl věnovat takovou péči i „obyčejným“ kancelářím, nebo to lidé ocení až časem?
Má to smysl. Nejlépe ve chvíli, kdy i obyčejné kanceláře mohou mít přesah do života ve městě. Jestli se můj záměr podařil, si netroufám říct, ale pevně věřím, že ano. Přál bych si, aby do centra města přinesl novou energii, nové příležitosti a stal se přirozenou součástí každodenního života.
A úplně na závěr – kde si v Poličce nejlépe vyčistíte hlavu, když zrovna neřešíte dispozice a metry čtvereční?
Jak už asi vyplývá z mých předchozích odpovědí, nejlépe si hlavu vyčistím tam, kde je život, kde jsou lidé. Rád si sednu na náměstí a jen pozoruji dění kolem sebe. Lidi, jejich tempo, nálady, každodenní situace. Sleduji, kam míří, jestli se zastavují, jestli se usmívají, nebo někam spěchají. Často někoho potkám a pozdravím. Prohodím pár slov. Možná to pořád nějak souvisí s mou prací, ale právě tohle pozorování a kontakt s lidmi je pro mě způsob, jak si odpočinout. Jsem rád součástí města a lidí v něm. Rád pozoruji, jak město žije.
Linda Pražanová
PR a komunikace
Tel.: 739 599 121 E-mail: 6hzE47a7Y.m%C%edTaxhTZhaa8FhTj