Jak se muž dostane k péči o umírající Zobrazit fotogalerii
5. srpna 2021 Archiv článků

Jak se muž dostane k péči o umírající

„V nemocnici, kam jsem chodil na praxi, taky nebyl žádný muž, co by dělal práci zdravotní sestry, byl jsem skutečná rarita,“ říká zdravotní sestra Patrik, člen našeho domácího hospicového týmu … 

Jak se muž dostane k péči o umírající

 „Narodil jsem se v Boskovicích. Maminka pracovala jako zdravotní sestra, chodil jsem za ní do nemocnice naproti, ale nikdy mě nenapadlo, že v takovém oboru budu jednou pracovat já sám. 

Vystudoval jsem gymnázium, poté jsem nastoupil na Vysokou školu zemědělskou do Brna, konkrétně na lesnickou fakultu obor lesní inženýrství. Mám rád přírodu, proto jsem zvolil tuto školu. Bylo krátce po sametové revoluci a na studentských kolejích se objevil plakát na promítání filmu Ježíš, a nabídka Kursů Bible. Začal jsem na kurs chodit. Tento kurs mi změnil život. Přijal jsem myšlenku, že život na zemi nevznikl pouhou náhodou, ale je za ním inteligentní bytost, která se v Bibli představuje. Začal jsem si života mnohem víc vážit a nějak jsem cítil, že mám sloužit lidem.

 V druhém ročníku jsem z vysoké školy odešel. Nastoupil jsem jako sanitář do Domova důchodců. Práce mě bavila, ale chtěl jsem si v tomto oboru zvýšit kvalifikaci. Nastoupil jsem na pomaturitní studium, obor všeobecná sestra. Ve třídě jsem byl jediný student mužského pohlaví. V nemocnici, kam jsem chodil na praxi, taky nebyl žádný muž, co by dělal práci zdravotní sestry, byl jsem skutečná rarita. Nyní už to tak ojedinělé není. Ale doteď si pamatuji, že mi staniční sestra na chirurgii řekla, že pacienti, hlavně ženy budou mít problém s tím, že je ošetřuje muž, budou se stydět. Neuměla si představit, že bych pracoval u ní na chirurgii. Prý možná v LDN bych mohl najít uplatnění. Nakonec mě přijali na operační sál, jako sálového sanitáře. V té době se zrušila nemocnice v Moravské Třebové a v Poličce a najednou byl zdravotních sester přebytek. Hlavní sestra ve Svitavách pro mě práci neměla, ale na operační sál jako sanitář jsem se jí hodil.

Po pěti letech se situace změnila, zdravotních sester byl nedostatek, a tak mě oslovili z anesteziologicko-resuscitačního oddělení, abych nastoupil jako sestra u lůžka. V té době jsem byl jediný muž ve svitavské nemocnici, který vykonává práci zdravotní sestry. Pacienti i lékaři měli problém, nevěděli, jak mě mají oslovovat. Vymyslel jsem si pro sebe titul a jméno, jak se budu představovat v telefonu. Když jsem zvedl telefon, řekl jsem sestra Patrik Áro prosím? Občas se po takovém představení na druhém konci sluchátka ozval smích anebo, když volal primář z Jevíčka a já jsem se mu takto poprvé představil, požádal mě, jestli bych mu mohl zavolat nějakou zodpovědnější sestru. Pacientům jsem nabízel, ať mě oslovují jménem, prostě Patriku. Na anesteziologicko-resuscitačním oddělení jsem pracoval třináct let. Je to moderně zařízené oddělení s pěti lůžky, u každého lůžka monitor, ventilátor pro umělou plicní ventilaci, máme tři přístroje ke kontinuální dialýze. Snažíme se zachránit každého člověka, za využití jakýchkoliv prostředků, co současná medicína nabízí, ale často se stává, že pacient zemře. Často neví, že umírá, je v umělém spánku a do své smrti se prospí. Přišlo mi to tak správné a jediné možné, jak zemřít v nemocnici. Pak jsem nad tím začal trochu víc přemýšlet. Pacient umírá obklopen nejmodernějšími přístroji, ale něco nebo spíš někdo mu chybí.

Od roku 2016 do roku 2018 mě postupně oslovily tři rodiny, které měly svého blízkého rodinného příslušníka v terminálním stadiu onkologického onemocnění doma. Vzali si ho z nemocnice, chtěli se o něj postarat doma a potřebovali radu, jak o něho pečovat, jak tu nemocniční péči, co doposud měl, přenést do domácího prostředí. O umírání v domácím prostředí jsem neměl žádnou představu. Velkou pomocí mi byl MUDr. Pavel Sieber a jeho manželka Jana Sieberová, kteří založili domácí hospic v Hořicích. Napsal jsem jim email a oni mi odpovídali na moje otázky, které se objevily během toho, jak se vyvíjel zdravotní stav pacienta. Najednou jsem viděl aspekty, které na ÁRU v nemocnici scházely. Pacient byl při vědomí, komunikoval s rodinou, pokládal mimo jiné i těžké otázky, ptal se, jestli se uzdraví nebo jestli už přijde konec. Měl obavu, jestli nebude nesnesitelně trpět. Měl strach z toho, co přijde. Rodina měla příležitost s ním komunikovat, ujišťovat ho, že nebude sám, že se o něj postarají. Měli příležitost mu říct, že ho mají rádi a když se postupně zdravotní stav zhoršil, měli příležitost se s ním rozloučit.

Na ÁRO chodily návštěvy, držely pacienta za ruku, mluvily na něho, ale pacient neodpovídal, byl v umělém spánku, pod vlivem silných opiátů a hypnotik. Když máte v ústech endotracheální kanylu, s kterou jste spojení s ventilátorem, nemůžete být vzhůru, ta trubička v ústech není příjemná. Pokud by byl člověk vzhůru, kanyla by mohla vyvolat pocit zvracení a nepříjemný kašel. Rodina nemohla být přítomna u lůžka celou dobu a skoro nikomu se nepodařilo být na návštěvě v ten moment, kdy pacient naposledy vydechnul.

Umírání v domácím prostředí mi přišlo přirozenější, lidštější, osobnější, kratší. Umírání na ÁRU se mi zdálo umělé, odosobněné, zdlouhavé. Hrály tam velkou roli přístroje, které udržovali člověka při životě, dávalo se přednost délce života, kvantitě před kvalitou života. Chyběla tam oboustranná komunikace, rozloučení, vzájemné vyjádření lásky mezi pečujícím a pacientem.

Po třetí zkušenosti dožití pacienta doma jsem se rozhodl, že je čas naučit se tu paliativní péči pořádně, získat víc zkušeností. A tak jsem odešel z ÁRA ze Svitav a nastoupil 1.9.2018 do domácího hospice v Brně. Bylo to trochu z ruky, takže na cestě do práce a z práce jsem trávil tři hodiny denně. Když jsem měl pohotovost, spal jsem u dcery v garsonce. Dcera v té době studovala vysokou školu v Brně. Takhle jsem pracoval 17 měsíců. Práce v mobilním paliativním týmu pod vedením MUDr. Slámové byla úžasná. Uskutečnil jsem 792 návštěv a v rodinách jsem strávil 960 hodin. Průměrný věk pacientů byl 69 roků. Tři pacienti měli přes 90 let, 7 pacientů bylo mladších než já. Líbil se mi individuální přístup, každý pacient byl jiný, měl jiný životní příběh. Každý bojoval s nemocí po svém, každá rodina pečovala svým způsobem a každá rodina potřebovala jinou podporu v péči. Nepoznal jsem rutinu, stereotyp, každý den byl jiný. Všechny rodiny zanechaly stopu v mém srdci. Byl jsem svědkem odvahy a lásky pečujících, kteří se starali o své terminálně nemocné členy rodiny. Pečující mi důvěřovali a často vyjadřovali vděčnost za moji péči a rady. Tato zpětná vazba plnila mé srdce radostí a dávala mi sílu pokračovat v této práci.

Kvůli personální krizi náš tým k 31.1.2020 v Brně skončil. Vrátil jsem se na Áro. Když jsem dával na Facebook zprávu, že v Brně končím, napsala mi MUDr. Langová, doktorka z domácího hospice: Myslím, že Tě časem životní cesta zase k hospici zavane. Moc jsem tomu nevěřil. Můj návrat na Áro byl dočasný. Oblastní Charita v Poličce, která provozuje Domácí hospic sv. Michaela v roce 2021 začala s procesem rozdělení týmu sester Domácího péče a Domácího hospice. Původně zdravotní sestry Domácí péče zajišťovali Domácí péči a zároveň Domácí hospic. Do nového vznikajícího týmu přišla lékařka MUDr. Magdaléna Vlachová a zdravotní sestra Mgr Jitka Kosíková. Obě mají předchozí pracovní zkušenost z pražského Domácího hospice Cesta Domů. A tak jsem 1. května 2021 nastoupil do Domácího hospic sv. Michaela. Od 1.5 do 31.7 Jsme měli v péči 15 pacientů. Mám znovu svou práci snů a ze strany vedení Oblastní charity v Poličce na každém kroku vnímám velkou podporu našeho rozvíjejícího se týmu.“

Patrik Slezák