Někdy se člověku chce mluvit, jindy spíše mlčet. Spolu můžeme být, cokoliv prožít a hledat zdroje síly.
most - tak zní jméno nové služby. Odborníci Mgr. Jakub Kozák a MUDr. Olga Brázdilová podpoří děti a rodiny v období ztráty blízkého člověka. Poskytnou provázení obdobím truchlení, dlouhodobou podporu i krizovou intervenci.
Jak a s kým pracují?
Můžete nám krátce představit most svými slovy?
Olga Brázdilová (OB): Pro mě je most příležitost pro člověka, který se setkal se ztrátou svého blízkého. Vlivem různých současných nebo minulých událostí může potřebovat pomoc, aby i přesto dokázal žít dál život, který mu bude dávat – jako celek – smysl.
Říkáte člověku, most je tedy nejen pro děti, ale i pro dospělé?
Jakub Kozák (JK): Ano. I oni jsou vázání k dětem, o které se starají nebo s nimi žijí v domácnosti. A nabízíme naši službu i dospělým pečujícím, kteří se starají o někoho blízkého (v rámci Domácího hospice sv. Michaela), ti můžou využít podpory v čase truchlení.
A co pomoc po letech? Myslím pomoc pro děti, které už nejsou dětmi? Kterým se třeba stala nějaká tragická událost, když byly dětmi. Může k vám přijít člověk i po letech?
JK: Určitě. Pokud se stane ztráta blízkého člověka, zvlášť pokud je to rodič, ať už je to v předškolním věku nebo mladším školním věku nebo v dospívání, tak pro nás se jedná vždycky o zranitelnější období, než když je to ztráta, která proběhne v dospělém věku. Máme možnosti, abychom dokázali ošetřit lidi, ikdyž se na nás obrátí až jako dospělí.
Nacházíme se teď v prostorách mostu v domě poličské Charity. Máme tu konzultovny, i nezbytné kanceláře, zahradu. Kromě útulného prostředí tady vidím na koberci podložku a upravený koutek. Můžete nám přiblížit nějaké metody se kterými s dětmi (spolu)pracujete? Přece jen, asi tu s dětmi jen nesedíte a nepovídáte v křesle?
JK: Nevyhýbáme se ani tomu, že přijde dítě zralé na to, že sedí a povídá o svém životním příběhu a sdílí verbálně své zážitky. Ale počítáme převážně s tím, že když přijdou děti, tak jim nabídneme prostor jinak. Ten koutek je připravený tak, abychom si mohli dovolit pracovat s různými materiály, abychom mohli dát prostor i práci s hmotou, která třeba barví, nebo například s pískem, který používáme v terapeutickém pískovišti. Nebo to může být i prosté vystřihování, skládání a lepení papíru do tvarů. Technik je celá řada. Každý z nás, ať já nebo Olga, si budeme způsob práce s dětmi nacházet trochu jinak. Pro mě osobně je podstatné snažit se naladit na to, jaký způsob vyjadřování je pro dítě nejpřirozenější, nejkomfortnější. Když se s dítětem posadíme, neumím hned odhadnout, jaký způsob vyjádření je mu nejbližší. Považuji to za velmi důležité, zároveň si netroufám tvrdit, že všechny „dětské jazyky“ znám. Pokud se chci dobře vyladit, musím trochu otestovat, nabízet a spolu s dítětem hledat. Pro některé děti bude příjemné vyjít ven, hledat v trávě, povídat o svém zážitku v přírodě a pomocí přírodních materiálů, to ho bude stimulovat, bude to třeba zažívat jako bezpečnější. Naopak budou i děti, které se budou potřebovat schovat do domečku, vytvořit bunkr, ve kterém budeme rozvíjet příběh, který bude odrazem toho, co dítě prožívá. Podobně je to v terapeutickém pískovišti, kde zkoušíme vystavit scénu, která ne primárně vědomě, zobrazí výjev z vnitřního světa dítěte. Potom pracujeme s tím, co se s tím dá dělat. Buď nám dítě vyobrazí harmonickou scénu, kterou očekáváme v jeho věku, nebo něco, co nás třeba překvapí. Dítě si může přinést svůj vlastní způsob sdělení - třeba přinese oblíbenou knihu, komiksy, a tam budeme hledat příběh, který vypovídá o tom, co cítí. A další rovina naší práce je ta, že reflektujeme, jak na nás dítě i jeho blízcí působí, jaká je dynamika vzájemných interakcí.
OB: U dětí je významná moc příběhu. Důležité je navázat vztah, ve kterém bude mít dítě pocit bezpečí. Dá se to říct i naopak – v mostu různým způsobem vytváříme a chráníme bezpečný prostor, který teprve umožní komunikaci s dětmi. Dítě potřebuje sdělit, co prožívá, co umí, pokud je mu dobře, potřebuje i objevovat. Tady v mostu se narozdíl třeba od škol nehodnotí, neposuzuje, nesrovnává. Po prvotním seznámení – v tempu, jaké zrovna potřebuje – může být pro dítě (i pro dospělého) snazší prožívat ztrátu a povídat si s někým, kdo není přímý rodinný příslušník. Kdo si spolu s nimi pokládá otázky a hledá odpovědi. Moc mě těší tato možnost – dát čas a prostor tomu, aby dramaticky narušené cestě života mohl most pomoci pokračovat...
JK: Ano, příběh je podstatná část. Naprosto konkrétní technika, kterou při práci s příběhem dítěte i dospělého pracujeme, je využití obrazů. To se osvědčuje. Nabízíme sady karet, ze kterých sestavují děti nebo i dospělí různé kompozice.
vzor terapeutické metody pískoviště
Most poskytuje i metodickou podporu učitelům, lektorům, odborníkům, kteří pracují s kolektivem dětí s čerstvou zkušeností ztráty.
JK: Už teď se ozývají učitelé, kteří řeší aktuální situaci ve škole, kde je dítě, které o někoho přišlo. Řeší se otázka toho, jestli s ním o ztrátě mluvit, jak zohlednit jeho chování v kolektivu v kontextu ztráty. Mohou vznikat i konkrétní dotazy – například je tu dvojice kamarádů, kteří k sobě patří a teď vidíme, že jeden z nich se s tím druhým, který je v těžkém období po ztrátě, odmítá bavit. Toto je specifická situace, kdy je potřeba citlivého zásahu. Můžeme pedagogům poradit, jak s dětmi mluvit, ale nebráníme se ani tomu, že ve chvíli, kdy je to žádoucí pro školu a rodina s tím souhlasí, tak můžeme do školy jít a přímo tam situaci ošetřit. Už se děje i to, že pedagogové předávají informaci o tom, že rodiče mohou najít v mostu podporu. Je to jeden ze základních kroků - že pedagog má kam odkázat. Řada rodičů v budoucnu přijde k nám na jednu návštěvu, poradí se, mají možnost zavolat si s odstupem času. Už jen ta návaznost - že rodiče ví, kam se obrátit - je důležitá, a pokud krizi zachytíme krátce po úmrtí, pak se můžeme vyvarovat toho, že budou potřebovat další dlouhodobou podporu.
most - Jakub Kozák na akci Běh Jarmila Běhoděje, kde měly děti i rodiče možnost se hravou formou seznámit s mostem
Jak sdělit dítěti náhlou a tragickou ztrátu?
JK: Důležité je, aby byli schopni u sdělení být blízcí. Ne vždycky dokážeme být jako rodiče tak silní a sdělovat něco, s přijetím čeho sami velmi bojujeme. V hospici je to trochu jiné, tam dokážeme s rodinou jako celkem pracovat tak, abychom zamezili nějakému napětí kolem sdělování informací a případným traumatickým zážitkům. Rodina je připravena vedením dlouhodobé komunikace, pokud to čas umožní. Náhlá ztráta je jiná: je-li rodič schopen, je dobré si najít klidný prostor, čas. Dítě velmi rychle vycítí vážnost situace. Je dobré zvolit krátké a přímé sdělení. Třeba „Potřebuju ti něco důležitého říct, není to pro mě lehký, chvíli mě teď dobře poslouchej…“ A relativně stručně říct, co se děje. Být dítěti dostatečně dlouho k dispozici. Buď se přivine a chce obejmout, anebo může být reakce zdrženlivá, v obraně, a tomu je také potřeba dát prostor. Dítě může mít i prudší reakci, dostat se do neklidu, pak je dobré tam mít po ruce odborníka, který na situaci dokáže reagovat. Ve chvíli, kdy se rodič necítí na to, že by průběh sdělení zvládl sám, tak je fajn mít k ruce někoho, kdo jej podpoří a případně potom dokáže s dítětem zůstat - kamarád, příbuzný.
V takové chvíli může rodič také kontaktovat most. Telefonicky, rychle.
