Vstaň a jdi! Autentická svědectví ukrajinských uprchlíků v Poslanecké sněmovně, vernisáž proběhne 4. března
26. ledna 2024 Právě teď

Vstaň a jdi! Autentická svědectví ukrajinských uprchlíků v Poslanecké sněmovně, vernisáž proběhne 4. března

„Vodovodní potrubí zamrzlo. Náš byt byl zdevastovaný. Když vykouklo slunce, sbírali jsme vodu z kaluží.“ Výstava Vstaň a jdi! vypráví autentické příběhy 9 ukrajinských rodin, které se zničehonic musely rozhodnout odejít.

Jejich putování skončilo na Poličsku, Bystersku a Svitavsku. Někteří u nás našli domov a práci, jiní dočasné bezpečí a sílu vrátit se zpět domů. Jsou z nich naši sousedé a prostřednictvím této výstavy nás zvou do svých životů. Vypráví své příběhy a žitou realitu z války i cesty do České republiky. Příběhy jsou rozličné, z různých koutů Ukrajiny. Stejně tak jsou rozdílní lidé, kteří je vypráví. Čtrnáctiletá Marija z Charkova, pětičlenná rodina z Mariupolu, babička Mikolajevna.

Výstava Vstaň a jdi! bude k vidění od 4. března do 14. března 2024 ve výstavním prostoru Atrium v Poslanecké sněmovně (Sněmovní 4 - Praha, Malá strana). Vernisáž proběhne 4. března od 15:00. 

Výtvarně výstavu ztvárnila akademická umělkyně MgA. Anna Artemenko. 

Záštitu nad výstavou převzal poslanec Jan Jakob, který také pronese úvodní slovo, společně s Pavlem Šimonem, vedoucím Šance pro rodinu a Centra náhradní rodinné péče. 


UA 5
Výtvarně výstavu zpracovala MgA. Anna Artemenko

Pro ty z vás, kteří se do Prahy nedostanou, sdílíme příběhy i touto formou. Výtvarné zpracování akademické umělkyně Anny Artemenko jim dodává další rozměr. Rádi vás na vernisáži uvidíme.

PŘÍBĚH RODINY Z MARIUPOLU
Vodovodní potrubí zamrzlo. Náš byt byl zdevastovaný. Když vykouklo slunce, sbírali jsme vodu z kaluží.

Jsme pětičlenná rodina a do České republiky jsme přijeli z Mariupolu. Válka rozdělila naše životy na „před“ a „po“. Před válkou jsme bydleli v našem třípokojovém bytě. Vnoučata chodila do školy, moje dcera pracovala jako lékařka v porodnici. Já a můj manžel jsme již v důchodu. Muž pracoval v loděnici a já jsem bývalá učitelka. Děti sportovaly, věnovaly se silniční cyklistice. Celá rodina milovala cestování. Společně jsme si plánovali budoucnost.

Ale válka všechno změnila. Město bylo bombardované už od prvních dnů války. Vypnuli elektřinu, vodu i plyn. Obchody byly zavřené, naše zásoby potravin se tenčily, a hlavně nebylo kde koupit jídlo. Doprava nefungovala a po městě se dalo pohybovat jen pěšky. Moje dcera chodila do práce až do té doby, než začali bombardovat i nemocnici. Mobilní signál byl pouze v centru města. I počasí bylo proti nám, jelikož stále mrzlo až k minus 11°C. Střílelo se ve dne v noci a náš dům se neustále hýbal. Seděli jsme pospolu, otupělí, namačkaní jeden na druhého na chodbě, oblečeni ve všech teplých šatech. Z náletů všude létalo sklo, přední dveře se zámkem i okna byly rozmetané. Nedaleko hořel dům i škola.

Vodovodní potrubí zamrzlo.
Náš byt byl zdevastovaný. Když vykouklo slunce, sbírali jsme vodu z kaluží.

Bydleli jsme v poničeném suterénu bez světla, s úzkými průchody ven a silnou vrstvou prachu na podlaze. Jídlo se vařilo na ohni u vchodu. Na konci března jsme pod neustálou palbou spěšně posbírali nějaké věci a odjeli do města Berďansk, kde jsme našli útočiště u neznámé rodiny. Opět cítíme teplo a zapomenutou chuť chleba. Za týden jsme jeli do Tokmaku a dále směr Záporoží, Dnipro, Kryvoho Roha a Umaně. Po cestě nám dobrovolníci a cizinci pomáhali s přespáváním a jídlem. Zázračně jsme se dostali až do Khmelnytského. Manžel měl omrzlé nohy a potřeboval ošetření.

O měsíc později jsme odjeli do České republiky. Přátelé nám pomohli najít osobu, která přijala naši rodinu. Nyní žijeme ve městě Svitavy. Během prvních tří dnů našeho pobytu se o nás postarala místní Charita. Pomohli nám s potravinami, věcmi osobní hygieny, ošacením, dávkami z úřadů, bankovním účtem a mobilními čísly. Ředitelka Vendula nám pomohla přihlásit děti do školy, mojí dceři zajistila zaměstnání v nemocnici. Já jsem dostala šicí stroj, abych se mohla věnovat své oblíbené činnosti – šití. Naše krajanka Mária nám pomáhá jako překladatelka a moc dobře rozumí problematice naší domácnosti. Jan dětem zprostředkoval cyklistický kroužek až z Lanškrouna, kde děti vybavili helmami, tretrami, dresy a vnukovi zapůjčili i kolo. Trenér Michal za dětmi pravidelně dojíždí několik kilometrů navíc.Už se konečně necítíme bezmocní. V tomto městě jsme v bezpečí a díky péči místní Charity a všech dobrých lidí žijeme dál!

PŘÍBĚH RODINY Z KYJEVA
Ráno můj manžel a syn trvali na tom, abych společně se svou matkou a dcerou odjela
z Kyjeva. Matka odmítla. Řekla, že na tak dlouhou cestu nemá sílu.

Jsme rodina z Kyjeva. Večer 23. února 2022 byl nádherný. Doma bylo teplo a útulno, probírali jsme plány do budoucna a těšili se na víkend, protože jsme se rozhodli vyjet na venkov. Dcera si zkoušela nové oblečení a představovala si, jak v něm zítra půjde do školy. Myšlenky na válku mě však trápily už několik dní. Viděla jsem, jak vesnicí, ve které bydlela moje babička, projížděly tanky. Rakety v noci vypadaly jako hvězdy padající z nebe. Vzbudila jsem se v 5 hodin ráno a na srdci mě tížila úzkost. Hned jsem začala číst zprávy. Cítila jsem hrůzu z toho, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu, aniž by vyhlásilo válku. Probudila jsem celou rodinu, protože jsme se museli rozhodnout, co bude dál. Máme zahradu 100 kilometrů od Kyjeva, leží ale velmi blízko hranic s Běloruskem a na přímé trase do Kyjeva.

Tu už okupovali ruští vojáci, proto jsme se rozhodli zůstat v Kyjevě a bránit své rodné město. Od prvního dne jsme za zvuků sirény sestupovali do protileteckého krytu. Potom jsme se během chvílí klidu vraceli do bytu. Manžel a syn stavěli barikády, vyráběli jsme Molotovovy koktejly, sbírali jsme písek do pytlů a z nich vyráběli zátarasy, abychom ochránili budovy a památky. Při ostřelování jsme seděli vedle sebe a modlili se za naše obránce, za celý národ a za Ukrajinu. Po spuštění sirén jsme se vždy okamžitě pokoušeli dovolat sestře do Irpinu a příbuzným do Buchi.

Ostřelování pokračovalo a ruští vojáci se pokusili obklíčit Kyjev. Moje dcera se velmi bála zvuků letadel a já ji nedokázala uklidnit. Dva týdny po začátku války jsme už dokázala rozlišit mezi typy zbraní, kterými na nás útočili. Byl 8. březen a byla to hrůza. Okupanti obzvláště brutálně znásilňovali ženy, stříleli do lidí a bombardovali. Vypadalo to, že sirény už nikdy neutichnou.

Ráno můj manžel a syn trvali na tom, abych společně se svou matkou a dcerou odjela z Kyjeva. Matka odmítla. Řekla, že na tak dlouhou cestu nemá sílu. Rychle jsme tedy s dcerou vzaly dva batohy a odjely na nádraží. Loučení. Potom jsme s dcerou nastoupily do evakuačního vlaku. Všichni plakali a prosili o odpuštění. Starý elektrický vlak byl plný lidí. Za těžkého ostřelování odjížděl do Lvova. Přitulené jedna k druhé jsme s dcerou odjížděly do neznáma. Přijely jsme do Lvova, ale nenašly jsme tam žádné ubytování. Musely jsme tedy pokračovat vlakem do Chelmu. Tam jsme ale nedojely. Vlak zastavil v poli, kde jsme stáli mnoho hodin. Měli jsme už opravdovou žízeň. Naštěstí začali přijíždět dobrovolníci a přivezli dětem vodu a jogurty. Nevěděli jsme, jak dlouho bude vlak stát. Pak si ale žena, která nám dala voda, vzala moje telefonní číslo. Po pár hodinách zavolala, že pro nás posílá auto, které nás odveze na hranice s Polskem. Tam jsme však opět neměly nocleh. Ležely jsme s dcerou na zemi na dece na nádraží. Moje dcera zoufalstvím plakala. Lístky na vlak do Varšavy už byly vyprodány. Jeden muž viděl moji dceru plakat. Nakonec nás odvedl k vlaku. Posadil nás do něj a řekl, že vše zařídí. Ve Varšavě se nás ujali dobrovolníci, poskytli nám nocleh, čaj a sušenky.

Ráno pro nás přijel dobrovolník Luboš a odvezl nás autem do Česka. Přicházela noc a po 55 hodinách strastiplné cesty jsme se ocitly v malebném městě Svitavy. Vstoupily jsme do bytu, který voněl čerstvě upečeným koláčem. Srdečně nás přivítala Vendula, ředitelka Charity. Charita nám poskytla vše potřebně od jídla po hygienu.Poděkování patří dobrým lidem. Rodině Valentově za krásný a útulný byt. Díky Vendule začala dcera hned chodit do školy a já začala pracovat ve svatebním krejčovském salonu. Dcera teď chodí na volejbal a našla si ve Svitavách kamarádky.

PŘÍBĚH NADIJI
Postupně již lidé byli schopni i rozlišovat různé druhy raket a letadel podle zvuku, který vydávaly – například poznali, že se jedná o střelu Grad, Točku, bombardér nebo stíhací letoun.

Nadiia je absolventkou pedagogické fakulty se specializací pro učitelství III. stupně. Zabývala se i soukromou výukou angličtiny. Působila jako asistentka ředitele při mezinárodní výstavbě ochranného sarkofágu nad místem poškozených reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu, který byl zcela dokončen až v roce 2017. Dlouhodobě pobývala v Kyjevě a poté i v městečku Slavutyč, které se nachází v odlehlé oblasti blízko běloruských hranic, přibližně v půlce vzdálenosti mezi Černobylem a Černigovem (asi 60 km od těchto měst), a je domovem zaměstnancům černobylské elektrárny.

Ve Slavutyči u rodičů se v době vypuknutí války v únoru tohoto roku nacházela i Nadiia. Tento děsivý válečný scénář však nikdo neočekával. Již krátce po začátku války lidé ve městě věděli, že se okupační vojska pohybují v lesích kolem Černobylu i v černigovské oblasti, která byla masivně ostřelována. Už jen vědomí této zatím skryté přítomnosti okupačních jednotek v blízkosti obtížně přístupného a ukrajinským pozicím vzdálenějšího města bylo nesmírně tíživé.

Neustálé zvuky války – sirény v rámci leteckých poplachů, přelety raket, letadel a zatím vzdálenější dopady raket a exploze – byly na denním pořádku a staly se smutnou a hrozivou součástí každodenního života stejně jako vyhledávání krytů. Postupně již lidé byli schopni i rozlišovat různé druhy raket a letadel podle zvuku, který vydávaly – například poznali, že se jedná o střelu Grad, Točku, bombardér nebo stíhací letoun.

Za těžkých podmínek, nepravidelných dodávek energií a absence humanitární pomoci si sousedé na sídlišti společně vypomáhali a vařili venku na improvizovaných ohništích a polních kuchyních, jak Nadiia dokumentuje i na videu ve svém telefonu. Poznamenává, že přes všechnu tu hrůzu, strach a úzkost byli lidé k sobě velmi pozorní a snažili se navzájem si pomáhat. Hledali možnosti, jak prosvětlit denní chmurnou realitu těm nejmenším a nejzranitelnějším. Když kvůli přerušení dodávek elektřiny přestávaly mrazáky plnit svůj účel, dohodli se sousedé na sídlišti, sesbírali dohromady již tající mražené ovoce a dětem společně ve zmíněných venkovních kuchyních udělali koktejl či kompot. Přes sociální sítě se také různě domlouvali na výměně potřebných věcí.

Subjektivně byla pro Nadiiu zřejmě nejtěžší dlouhou dobu trvající nejistota, zda ruská vojska skutečně dorazí do města, či ne. Bohužel koncem března se tak opravdu stalo – kvůli probíhajícím tvrdým bojům v černigivské oblasti se ukrajinské jednotky musely vzdálit od špatně přístupné Slavutyče, čehož ruské síly využily a vstoupily do města.

Ze začátku se lidé snažili proti okupaci otevřeně protestovat, ale několik jich při tom bylo zabito. Byl také zajat místní starosta a probíhaly domovní prohlídky. Byly to dny plné dusivé úzkosti a děsuplných obav. Do domu Nadii a jejích rodičů ale naštěstí vojáci nedorazili. Postupně se však zdálo, že se vojáci z města stahují a několik dní opět panovala nejistota, zda skutečně odešli, nebo jen vyčkávají za městem. Muži z města, kteří se vydali na průzkum, poté skutečně potvrdili odchod ruských vojáků. Netrvalo dlouho a v rámci ústupu ruských jednotek ze severu země dorazily ukrajinské síly a s nimi humanitární pomoc. Nadiia se nakonec po domluvě s rodiči rozhodla město opustit a s více lidmi v doprovodu převaděče absolvovala nebezpečnou cestu pěšky přes zalesněné a velmi pravděpodobně zaminované území.

Na Svitavsko odešla za kamarádkou začátkem dubna. Z předchozích let uměla česky díky kontaktům s kamarády a nespornému jazykovému talentu. Velmi brzy si sama našla práci ve školství. Pomáhala dětem z Ukrajiny s adaptací na české školní prostředí a s výukou češtiny. V začátku jejího pobytu jí svitavská Charita zajistila humanitární materiální pomoc a spolu se svitavskou farností a dobrovolníky Charity se Nadiia účastnila například organizace a přípravy společného ukrajinsko-českého oběda v květnu 2022, který navštívilo přibližně 100 lidí. Ve volném čase nyní ráda poznává Česko, cestuje a nám, českým přátelům, je vzorem statečné, inteligentní a pracovité ženy.

PŘÍBĚH Z KRAMATORSKU
Srdce nás ale táhne zpět na Ukrajinu.

Chci vám vyprávět příběh ze svého života, který mi navždy zůstane v paměti. Kramatorsk je naše rodné město. Asi bych měla začít tím, jak moc miluji město, ve kterém jsem se narodila a prožila většinu svého vědomého života, což určitě zanechalo otisk v mé paměti. Měli jsme s manželem vlastní byt v Kramatorsku, samostatný byt měla i dcera s manželem a jejich synem. Žili jsme v klidu a míru. Všechno šlo po svém. Pracovali jsme, bavili se, scházeli se s přáteli, slavili rodinné svátky. To vše se teď zdá tak vzdálené.

Když bylo 24. února oznámeno zahájení „zvláštní operace“, nemohli jsme uvěřit, že jde o skutečnou válku. Naší realitou bylo spát a probouzet se za zvuku sirén, neustále v protileteckých krytech. Téhož dne, 24. února, jsem zavolala své dceři, aby odjeli do Svyatogorska. Toto město je považováno za svaté, a proto ho v roce 2014 válka obešla. Mysleli jsme si, že to tam bude nejbezpečnější i teď. Třetí den pobytu ze Svyatogorska zavolala dcera a řekla, že válka začala. Nad hlavami létala letadla a rakety a domy se otřásaly výbuchy. Pak jsme se rozhodli odjet do zahraničí. Ve vlaku do Lvova jsme se rozhodli, že Česká republika bude naší dočasnou ochranou. Dostali jsme se na zámek, kde nás čekali milí a štědří lidé. Zde jsme dostali jídlo, oblečení, hračky pro dítě a vše potřebné k životu.

Děkujeme správě zámku za milé přijetí a pomoc v pro nás tak těžké chvíli. Jsme tu 3 měsíce, pracujeme a nacházíme něco, čím se zabavíme ve volném čase. Srdce nás ale táhne na Ukrajinu. Brzy se naskytla příležitost setkat se s našimi manželi a vidět příbuzné. A my jsme jeli na Ukrajinu s nadějí, že ji uvidíme jako předtím, krásnou a kvetoucí, a doufali jsme, že válka je jen strašlivý sen. Přijeli jsme na západ Ukrajiny, kde je ticho a klid. Tam mě čekala ta nejstrašnější zpráva. Můj syn slouží v Národní gardě v naději, že za rok vstoupí na vyšší vzdělávací instituci. Byla jsem informována, že byl poslán přímo doprostřed války.

Škoda, že už v tak mladém věku poznal, co jsou zbraně, zákopy a skutečná válka. Druhá zpráva, která mě šokovala, byla, že náš byt v Kramatorsku byl zničen. Brzy jsme se opět vrátili do České republiky, kde jsme byli v bezpečí, ale srdce nás bolelo kvůli našim rodným městům Kramatorsk a Svyatogorsk. Přišli jsme o své domovy. Opravdu doufám, že tato hrůza na naší Ukrajině brzy skončí. Celý můj život je na Ukrajině. Nepotřebuji další vlast. Jako každá jiná země si Ukrajina zaslouží respekt a lásku jednoduše proto, že je to naše rodná země. Ukrajina není zemí, která může snadno padnout. Vítězství je naše!

Jana Hordijenko, Kramatorsk

PŘÍBĚH Z DONĚCKÉ OBLASTI 
Nepřítel k nám přišel ze tří směrů a železniční koleje v našem městě byly zničené. Únikových cest bylo málo.

Opravený a zařízený dům za městem, klidné večerní procházky kolem rybníka ve všední dny a rušné víkendy s rodinou a kamarády v Charkově nebo v Kramatorsku. Takový jsem měla život na Ukrajině. Ale letos se vše změnilo. Náhle a nečekaně začala válka. Nestihla jsem připravit záhonky s květinami ani sad vedle domu, abych mohla pozvat přátele na oslavu narozenin mého muže na upravenou zahradu. Sousední města byla bombardována. Zvuky výbuchů byly tak hlasité, že se v domě třásly okenní tabulky. Život mi daroval dvě děti a já jsem o ně měla velký strach. Zvenku jsme zatloukli okna dřevěnými prkny, abychom se nezranili od kousků tříštícího se skla. V domě byla tma ve dne i v noci, jako ve sklepě. Děti se ptaly: „Co se stalo? Proč si nemůžeme hrát venku? Přijedou k nám tanky a budou střílet?“ Já jako psycholožka jsem se jim snažila vše opatrně vysvětlit a sama jsem se také snažila být v klidu. Ale ztrácela jsem naději, že vše skončí mírovou domluvou a moje děti půjdou jako dřív do školky a budou si hrát na zahradě a cítit se v bezpečí.

Já a můj muž jsme se rozhodli odjet na bezpečné místo. Nepřítel k nám přišel ze tří směrů a železniční koleje v našem městě byly zničené. Únikových cest bylo málo. Nejbezpečnější bylo dostat se stopem do Kramatorska a potom přímým evakuačním vlakem do Lvova. Zpráva o tom, že se za několik týdnů od našeho odjezdu na nádraží v Kramatorsku stalo velké neštěstí a zahynulo tu mnoho lidí, mě velmi zasáhla. Na jejich místě jsem mohla být já.

Cesta na západ byla velmi dlouhá a těžká, zvláště pro malé děti. Na začátku jsme neplánovali zůstat v Česku. Děti ale onemocněly. Byly slabé a my byli nuceni zde zůstat. Jsem velmi vděčná všem českým dobrovolníkům a doktorům, kteří nám pomohli. K tomu jsem byla velmi příjemně překvapena organizovaností a štědrostí Čechů, které se nám dostalo. Česká republika nám poskytla bydlení a materiální pomoc. Komfort není stejný, na jaký jsme byli zvyklí z domu, ale nevím, co bych si bez pomoci počala. Moc se mi život mezi přátelskými Čechy líbí. Kdybych měla možnost zde dát dvouletého syna do školky a pracovat tu, s radostí bych zůstala.

Varvara Shtaher, Kosťantynivka, Doněcká oblast

PŘÍBĚH LARYSY
Ukrajina ... pro mě je to svatá a rodná země.
Tam jsem se narodila, studovala, milovala, byla šťastná. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak…

Ukrajina ... pro mě je to svatá a rodná země. Tam jsem se narodila, studovala, milovala, byla šťastná. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak…

Když přišel ten znepokojivý a hrůzný den, když válka přišla ze strany našeho souseda, vůbec jsme to nečekali, vůbec... Je to děsivé...Moje rodné město Charkov se změnilo - lidé se začali starat jeden o druhého, sblížili se…a velmi se podporovali… Musela jsem přestat chodit práce, která mě velmi bavila. Musela jsem se skrývat před bombardováním v metru, začalo to být nesnesitelné.

Můj syn v té době žil a pracoval v České republice. Moc se mu tady líbí. Požádal mě, abych přijela do této nádherné země. Cestou do Česka jsem velmi pochybovala, protože jsem jela do neznáma. Když jsem vystoupila z vlaku, měla jsem ještě velký strach a v očích slzy. Ve skutečnosti se ukázalo, že zde žijí úžasní, přátelští, upřímní a spolehliví lidé. Česká republika se pro mě stala místem dobra a míru. Z celého srdce děkuji všem těmto lidem za pomoc! Věřím, opravdu věřím, ve vítězství Ukrajiny. Mým snem je pozvat do rodného Charkova všechny, kteří nás v České republice ukryli. Těším se, až se tak stane.

Přeji všem lidem v České republice mír a zdraví!

Liakh Larysa

PŘÍBĚH TAŤÁNY
Na vlastní kůži jsme pocítili, jak se země chvěje při náletu, jak se dýchá surový vzduch
v žaláři a jak se sedí na studené podlaze ve tmě. Nepopsatelnou bolestí byla ztráta muže, který byl dobrovolníkem. Byl zajat ruskými vojáky, kteří ho zabili.

Moje rodina žila v malebné vesnici Boromlia v Sumském kraji na Ukrajině. Můj manžel měl hospodářství, já jsem pracovala ve svém vlastním kosmetickém salonu. Naše dcera navštěvovala vysokou školu a těšila nás, milující rodiče, svým úspěšným studiem. Jednoho rána byly všechny naše plány rozstříleny ruskými vojáky. Všechny naděje, stejně jako náš vlastní dům, byly bombardovány raketami „gradů“ Ruské federace. Od prvních dnů se rodná vesnice dostala do okupace ruské armády.

Na vlastní kůži jsme pocítili, jak se země chvěje při náletu, jak se dýchá surový vzduch v žaláři a jak se sedí na studené podlaze ve tmě. Nepopsatelnou bolestí byla ztráta muže, který byl dobrovolníkem. Byl zajat ruskými vojáky, kteří ho zabili.

Po opuštění rodné země jsme odjely s dcerou do České republiky. Vaše země nám ochotně poskytla přístřeší a vše potřebné. Mnohokrát děkuji českému lidu za pomoc a podporu!

S nesdělitelným smutkem v našich srdcích toužíme užívat si každý den v budoucnu.

Snít, milovat a jen trochu víc žít na tomto světě!

Taťána Vyshneva

PŘÍBĚH Z BUČI
Zastřelili chlapce, který šel pozdě v noci k potoku pro vodu.

Jmenuji se Mikolajivna Ljubov Vihinská. Bydlím v Buči 20 let. Jsem v penzi, mám dvě dcery a dva vnuky. Jedna dcera bydlí ve městě Vorzel a druhá v Kyjevě. Můj vnuk slavil 24. února šesté narozeniny. Chystali jsme oslavu, koupila jsem dárky a sladkosti. V pět hodin ráno mi zavolala dcera. Od té doby se můj život změnil na „před“ a „po“. V prvních dnech války se Buča spolu s městy Hostomel, Vorzel a Irpiň stala prvním terčem ruského agresora. Byly zničeny mosty spojující naše města s Kyjevem.

Od té doby jsem ztratila spojení se svojí rodinou, zůstala jsem sama. Navždy si budu pamatovat na zvuky výbuchů při celodenním bombardování hostomelského letiště, na tanky v ulicích Buči, na těla mrtvých lidí ležících na ulicích. Bylo zničeno mnoho budov, celé týdny jsme byli bez vody, plynu a elektřiny. Byly vyrabovány byty a obchody. Nejhorší byl první den, kdy se ruští vojáci snažili dobýt letiště v Hostomeli, které je vzdáleno 3,5 kilometru od mého domu. Množství nepřátelských letadel neustále bombardovalo letiště. Hluk byl tak nesnesitelný, že jsem prosila Boha, aby ochránil moje děti a vnuky. Když střelba utichla, vyšla jsem ven a dívala jsem se směrem k Vorzelu, kde žije moje starší dcera. Viděla jsem záři od výbuchů. Ruští vojáci ničili budovy, stříleli na automobily, ve kterých se lidé snažili opustit město. Zastřelili chlapce, který šel pozdě v noci k potoku pro vodu. Jednoho dne jsem zůstala bez jídla a vody. Musela jsem i přes svůj strach vyjít ven. Venku jsem uviděla apokalypsu. Zničené domy, ohořelá vojenská technika, rozstřílené osobní automobily a všude mrtvá těla. Dny ubíhaly.

Jednoho dne jsem zahlédla větší zástup lidí chystajících se na evakuaci. Měla jsem strach, ale šla jsem taky. První pokus skončil nezdarem, neboť Rusové i přes vytyčení koridoru k evakuaci nepřestávali střílet. Druhý den se mi podařilo dojet do Kyjeva. Vzdálenost 20 kilometrů jsme jeli několik hodin. Byli jsme unaveni a vystrašeni, ale přesto jsme podporovali jeden druhého. Z Kyjeva jsem se vlakem dostala do Lvova, kde na mě čekala dcera s vnukem. Tam jsme si odpočinuli dva dny a odjeli do České republiky. Po překročení hranice se nám dostalo podpory od polských dobrovolníků, kteří nám poskytli jídlo, pití a drobnosti pro děti.

Poté jsme se dostali do pardubického centra pro uprchlíky, kde nám rychle vyřídili víza, zdravotní pojištění a dopravu do města Bystré. Od té doby žijeme v krásném zámku v malebné krajině. Jsem vděčná každému, koho jsem potkala po cestě, všichni se nám snažili pomoci a vyjádřit podporu. Zastupitelstvo města Bystré, pan Miloš Sejkora a paní Larisa nás přijali, jako bychom byli součástí rodiny. V jakoukoli dobu se na ně můžeme obrátit s žádostí o pomoc a vždy nám vyjdou vstříc. Děkujeme všem občanům České republiky za vřelé přijetí a pomoc.

Marija, Charkov, 14 let
Den proběhl celkem v klidu, ale večer přišla maminka a řekla, že ve vesnici je tank, ze kterého každý večer střílí...
Ve vlaku bylo tolik lidí, spali všude. Silnice byly vypáleny, museli jsme kvůli tomu dlouho stát v Kyjevě a čekat. S tátou už jsme se nepotkaly.

Marija, Charkov, 14 let

Před válkou jsme s rodinou bydleli v Charkově, nedaleko centra města. Ve čtyřpokojovém bytě ve 14. patře věžáku nás bydlelo 5. Já, moje máma, babička, sestra a můj otec.

23. února 2022

Se sestrou jsme byly ve škole, školní den probíhal klidně. Potom jsem jako vždy šla na procházku se svojí nejlepší kamarádkou. Trošku jsme se pohádaly, tak jsem se zase vrátila domů. Máma přišla se skvělou zprávou, čeká ji kariérní postup. Měla z toho radost. Otec byl na služební cestě v Kyjevě, a tak jsme mohly se sestrou v noci spát
v mámině ložnici. Zítra začíná nový obyčejný den.

24. února 2022 4:50 hod

Probudilo mě klepání železa o zeď, to se houpal náš železný lustr na balkóně. Rychle jsme vstaly a běžely k oknu. Spatřily jsme spoustu světla, které se objevilo nejdříve jedním a pak druhým směrem. Právě byly ostřelovány vojenské základny a sklady. Zůstat doma ve 14. patře bylo nebezpečné. Nachystaly jsme si batoh a utekly se schovat k matčině kamarádce, která bydlí ve 4. patře. Babička ale zůstala u nás doma a sledovala zprávy v televizi. Máma zavolala tátovi, ten potvrdil, že ani v Kyjevě není klid a ozývá se hluk.

Táta měl přijet za námi do Charkova při nejbližší příležitosti, mezitím nám pomůže rodinný kamarád. Uklidňovalo mě pouze vědomí, že stříleli jenom na vojenské cíle. To však dlouho nevydrželo.

Nedaleko jsme měli chatu, kde byl sklep, kam jsme se mohly schovat. Vzaly jsme si s mámou a sestrou jídlo a ukryly jsme se v chatě. Nemohla jsem vůbec usnout, protože jsem se bála, že už se neprobudíme.

25. února 2022

Noc vůbec neprobíhala tak klidně, jak by si člověk představoval. Spaly jsme oblečené pro případ rychlého útěku do sklepa. Ráno už nám nezbylo žádné jídlo. Bylo to děsivé. Jely jsme k mámině kamarádce. Naše chata navíc stojí poblíž vojenské základny. Všichni se báli, že základna brzy vybuchne. Tři hodiny po našem odchodu z chaty vojenská základna explodovala a vypukl velký požár.

26. února 2022

U máminy kamarádky jsme zůstaly 2 dny. Potom nám ale hrozilo ostřelování i tady. Šly jsme do vesnice, kde měla známou moje babička. Tam už s námi šla i babička. Musely jsme běžet hodně rychle, protože kolem se hlasitě a děsivě střílelo z tanků. V jeden moment jsem si myslela, že do vesnice už nedorazíme. S mámou, babičkou a sestrou jsme se najedly a chtěly si odpočinout. V noci jsme pořád slyšely vybuchovat a padat bomby.

2. března 2022

Celou dobu jsem jen poslouchala a četla zprávy. Psychicky mě podporoval tátův kmotřenec, ač byl starší jen o 2 roky. Den proběhl celkem v klidu, ale večer přišla maminka a řekla, že ve vesnici je tank, ze kterého každý večer střílí. Každý večer jsme sledovaly oknem, jak bílá světla létají sem a tam. Nejdřív bylo světlo. A potom přišla rána.

Jednoho večera jsme se jako obvykle dívaly na telefon. Byl naším jediným zdrojem světla. Pak jsme najednou uviděly jasné světlo v okně. Došlo k výbuchu. Zeď se bortila a okno prasklo. Vyskočily jsme z gauče a běžely k rodičům. Rodiče nás odvedli do sklepa a vypnuli plyn. Seděli jsme tam asi hodinu. Slyšeli jsme, jak nám bije srdce a jak se stěny otřásají od výbuchů. Ve sklepě bylo velmi chladno, šli jsme tedy zpět do domu. Nakonec se všechno trochu uklidnilo a my jsme usnuli.

4. března 2022

Po celou dobu jsme se pravidelně utíkali ukrývat do sklepa. Maminka se nakonec rozhodla, že je čas odejít pryč z této hrůzy. Táta se rozhodl odejít do Charkova. Své věci už jsme měli zabalené od prvního dne. V centru města jsem se skrz bolest nemohla ani rozhlédnout. Všechno bylo zničeno. Sotva jsme stihli evakuační vlak.

5. března 2022

Ve vlaku bylo tolik lidí, spali všude. Silnice byly vypáleny, museli jsme kvůli tomu dlouho stát v Kyjevě a čekat.

S tátou už jsme se nepotkaly.

6. března 2022

Přijely jsme do Lvova. Tam jsme se trošku vzpamatovaly.

9. března 2022

Koupily jsme si lístky do Prahy. Opustit Ukrajinu bylo pro nás těžké, ale musely jsme odjet. Na hranicích jsme čekaly 19 hodin. Bylo to velmi těžké.

11. března 2022 5:00 hodin

Přijely jsme do Prahy, kde jsme potkaly naše přátele. Potom jsme se sešly s dobrovolníky.

12. března 2022

Konečně jsme se vyspaly! Dům byl velký, ale my jsme s sebou měly jen 4 batohy. Vybavení jsme moc neměly, ale pomohli nám čeští přátelé.

21. března 2022

Začala jsem chodit do české školy. Mám tu nové kamarády a chodím do přátelské třídy.

Přítomnost

Teď jsem v pořádku, Česká republika je moc krásná země. Máma si koupila malé modré auto, vždycky si ho přála. Pravdou je, že se mi moc chce domů. Ale bojím se. Musíme žít dál. Chci poděkovat všem, kterým není jedno, co se děje na Ukrajině. Hodně to pro nás znamená. Děkuji.

Oblastní charita Polička vytvořila výstavu příběhů na pevných deskách ve formátu A1. Příběhy vypráví sami ukrajinští příchozí svými slovy (text je v CZ a UA). Výtvarný doprovod připravila MgA. Anna Artemenko. Výstavu lze zapůjčit (Jitka Balášová, jitka.balasova@pol.hk.caritas.cz, tel.: 731 591 558).

  • Příběhy lidí prchajících před válkou, kteří našli útočiště na Poličsku, Svitavsku a Bystersku. 
  • Příběhy sesbírali pracovníci a dobrovolníci Oblastní charity Polička, poličské adaptační skupiny U baby pod vedením Mgr. Hany Pražanové, Charity Svitavy a CSSS Bystré.
  • Vernisáž proběhla 11. srpna 2022 v poličském kostele sv. Jakuba za účasti německého vokálního souboru Provocantus. 
  • Výstava mapuje svědectví ukrajinských uprchlíků jejich vlastními slovy a kromě nezbytné korektury není nijak editovaná - je zajímavá stylistikou, jedinečným uchopením prožitků, jazykem.
  • Vytiskla tiskárna REK Polička. 
  • Na Poličsku se integračním aktivitám věnovali a úzce spolupracovali např. poličská adaptační skupina U Baby pod vedením Mgr. Hany Pražanové, dobrovolníci CZUKR (farnost Polička), Gymnázium Polička, dobrovolníci, město, školy i občané.
  • Oblastní charita Polička se stala koordinátorem integračních aktivit (jazykové kurzy, výlety, komunitní setkání, koordinace formálních a neformálních aktérů pomoci, mapování potřeb). 
  • MgA. Anna Artemenko se zapojila do výuky na Katedře výtvarné kultury a textilní tvorby Pedagogické fakulty UHK.  

pribeh 7_orez


UA 1

 

SetkaniNarodu

Z vernisáže Anna a Mariana

Koordinátorka integračních aktivit Mgr. Mariana Musilová a výtvarnice MgA. Anna Artemenko na vernisáži v kostele sv. Jakuba v Poličce (srpen 2022). 

 

  • Je s námi zábava! Rádi se s vámi potkáme na našich akcích pro veřejnost. Co chystáme?
  • Hledáte něco konkrétního a nemůžete najít? Zavolejte nám nebo nám napište email.
  • (Skoro) na všechny dotazy zná odpověď Lenka Flídrová (+420 731 598 813, lenka.flidrova@pol.hk.caritas.cz), případně vás ráda nasměruje na tu správnou službu.
  • Ty nejlepší články, tipy od našich odborníků posíláme newsletterem. Chcete ho? 
  • A Facebook máme taky. A YouTube
  • Pro média: rádi vám zprostředkujeme rozhovor či reportáž na odborná témata s našimi odborníky (tereza.striteska@pol.hk.caritas.cz, +420 731 183 505).