19. prosince 2021
Právě teď
Před rokem se mi život v dobrém slova smyslu obrátil naruby. Do té doby jsem byla 14let jenom "pacient" s periodickou depresivní poruchou. Nepracovala jsem a dny čirého zoufalství a hospitalizací se prolínaly s méně smutnými dny, kdy jsem alespoň přežívala. Věděla jsem, že by mi práce pomohla, ale bála jsem se případného odmítnutí ze strany zaměstnavatele kvůli mé nemoci a osobního selhání. Prostě jsem si na normální zaměstnání netroufala.
Ale pak se na mě jednoho dne usmálo štěstí a našla jsem inzerát Oblastní charity Polička (služby Otevřené dveře pomáhající lidem s duševním onemocněním) že hledají Peer- konzultanta. Nejdříve k tomu, co nebo kdo to tedy je. Slovo peer pochází z angličtiny a znamená "osoba stejného stavu". Jde tedy o pomáhajícího pracovníka s osobní zkušeností s duševní nemocí, který pomocí sdílení svého osobního příběhu doprovází klienta na cestě k zotavení. Dodává klientovi naději, pomáhá mu objevovat jeho silné stránky, podporuje ho v nezávislosti a samostatném rozhodování.
Řekla jsem si, že to je práce přesně pro mě, protože bych při ní mohla uplatnit svoji dlouholetou zkušenost s bojem s depresí. S napětím a velkou trémou jsem šla na konkurz, který jsem k mému úžasu vyhrála.
Když se blížil den mého nástupu, tak jsem měla velký strach, že každý den nevstanu z postele, a že nebudu dobrý peer, protože jsem s touto prací neměla žádnou zkušenost. První den mě přivítali milí kolegové a já si uvědomila, jak moc mi chyběl kontakt s lidmi. Ale zároveň jsem byla hodně unavená, protože jsem nastupovala do „normálního života“ po 14leté pauze. Každé ráno jsem se budila s myšlenkou, že jediné, co musím, je vstát a jít do práce. Absolvovala jsem kurz pro peer konzultanty v oblasti duševního zdraví a také jsem navštívila peer pracovníky z jiných organizací. Postupně jsem začala nabírat zkušenosti. Po pár měsících jsem si zvykla i na pravidelné vstávání a začala jsem se i malovat. To už jsem si začala připadat skoro jako já "stará Romča", které záleží na tom, jak vypadá. Práce mě baví, vnímám hlavně velikou sounáležitost s našimi klienty a možnost sdílet podobnou zkušenost.
Teď už je to rok, co pracuji v Otevřených dveřích a jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Moje deprese zmizely, nemám žádné sebevražedné myšlenky a dva roky jsem nemusela být hospitalizovaná. V práci jsem si jistější a jsem přesvědčená, že naši klienti mě mají rádi stejně jako já je. Moje práce mě zachránila.
Romana Zelendová