Zobrazit fotogalerii

5. srpna 2021 Archiv článků

Žasnu nad jejich odhodlaností …

Již několik týdnů je součástí našeho domácího hospicového týmu zdravotní sestra Pavla Boučková, nenápadná, skromná, pokorná žena s velkým srdcem … přirozeně tedy přišla prostá otázka:

Proč práce v hospici?

     „Těžko snáším pohled na bolest, utrpení, na manipulaci. Na tendence rozhodovat za druhé. V nemocnici jsem prožila jako sestra skoro 20 let. Mnoho dní, nocí, víkendů i svátků. Práce lékařů si velmi vážím. Zároveň vnímám, že jsme se odnaučili ptát se: "Jak to chcete Vy?" Protože my zdravotníci přece víme nejlíp, co je pro nemocného to nejlepší. Viděla jsem v nemocnici umírající, kteří v den smrti absolvovali endoskopie, transfuze, bolestivé pokusy zajistit cévní přístup...Křičel ve mně silný hlas: "Proč je nenecháme v klidu odejít? Cožpak nevíme, jak dopadly řeky, kterým jsme vyrobili umělá koryta a nenechali jim přirozený tok života?" 4 lidé z 5 chtějí zemřít doma. 4 lidé z 5 umírají v nemocnici. Léčíme, ale neuzdravujeme. Zachraňujeme, ale nezachráníme. A nikdo se nezeptá: "A jak to chcete Vy? " A pak zazvonil telefon: "Nechcete pracovat v mobilním hospici?" Moc neumím řídit motorové prostředky. Ale což, už jsem se naučila mnohé. Kvůli malým věcem si nenechám vzít ty velké. Potřebuji, aby můj pobyt na Zemi dával smysl. Přikládám část mailu od syna naší pacientky. Jsem přesvědčena, že řekne víc než předchozí řádky.

     "… Za sebe chci dodat, že pod vrstvami smutku cítím i veliké štěstí, že jsme maminku mohli mít doma. Před jejím návratem z nemocnice jsme se totiž moc báli, že nám ji už nevrátí a kvůli COVIDovým restrikcím tehdy i hrozilo, že nás k ní ani nepustí. Takže to, že jsme se o ni mohli starat doma a mohli jsme s ní být všichni (to byla vždycky nejšťastnější, když jsme se sešli všichni, což se nám víceméně dařilo jen jednou za rok na Vánoce) doslova do posledního úderu srdce je skoro neuvěřitelné. Jsme Vám za to nevýslovně vděční. Bylo to možné jen díky Vám a na to se nezapomíná. … JK"

     Při nástupu do mobilního hospice jsem přemítala o práci s umírajícími. Méně jsem si uvědomovala, kolik času, myšlenek, energie ... je třeba věnovat nejen umírajícím, ale i pečujícím. Žasnu nad jejich odhodlaností. Vystupují ze své komfortní zóny, dělají věci, které nikdy nedělali. Konfrontováni nejistotou, strachem, úzkostí s naší pomocí svým blízkým zajišťují hygienu, výživu, podávají léky, ošetřují rány ... a i oni nad sebou žasnou, čeho všeho jsou schopni. A když jejich blízký zemře, jsou u něj, a ještě mnohem silnější, pevnější, vděční, že poslední slovo měla láska. Zní to nadneseně, ale přesně takto umírání doma vnímám. Práce v hospici není smutná, přestože se často slzám neubráním. Jsou to však i slzy vděčnosti. Mojí psychoterapií je psaní textů, melodií - písní. Píseň je pro mě dar. O něco menší než má víra, rodina, práce ...“ Pavla