Zobrazit fotogalerii

17. února 2021 Archiv článků

Mé přání je zůstat doma (rozhovor s vedoucími služby Domácího hospice sv. Michaela)

Od roku 2014 poskytuje poličská Charita službu Domácího hospice sv. Michaela. Rok 2021 je pro tuto službu rokem změn směřujících k posílení a rozvoji poskytování služeb domácí hospicové péče více pacientům (a jejich rodinám) a na větším území regionu. Změna ruku v ruce přichází také v organizačních záležitostech. Pomyslné žezlo vedení služby předává dosavadní vedoucí a vrchní sestra Želmíra Plecháčková své nástupkyni Mgr. Jitce Kosíkové. Další novou posilou hospicového týmu je MUDr. Magdaléna Vlachová. O hospicové péči a o tom, jaký Domácí hospic sv. Michaela byl, je a bude, pohovoříme se stávající i novou vedoucí služby – Želmírou Plecháčkovou a Jitkou Kosíkovou

* Hospicová péče u nás není neznámou službou. Přesto představme, co je jejím posláním, o čem tato služba je?

Ž.P.: „Tato služba je o doprovázení lidí (a jejich rodin), kteří se blíží ke konci života. A také o vytvoření prostoru, aby měli všichni - nemocný i pečující - možnost sdělit, řešit důležité věci a nekomplikovaly jim to nepříjemné projevy nemoci.“

* Domácí hospicovou péči poskytuje poličská Charita od roku 2014. Kdo stál za prvotní myšlenkou a jaké byly začátky?

Ž.P.: „Ta myšlenka vyšla z naší práce v domácí zdravotní péči. Setkávali jsme se s lidmi, kteří chtěli zemřít doma, ale bohužel jejich zdravotní stav vyžadoval větší, zejména lékařskou péči, a tak byli často hospitalizovaní. Pak byli nešťastní jak oni, tak jejich rodiny. A netrápilo to jenom nás, ale také některé lékaře. Tak jsme dali hlavy dohromady a vytvořili tým sester, lékařů, psychoterapeutů, sociálního pracovníka a začali.“

* Patronem domácího hospice je sv. Michael, jehož jméno je zakotveno přímo v názvu. Proč právě tento svatý?

Ž.P.: „Je to archanděl - Boží posel. A bez Boží pomoci bychom do toho v té době nešli. Kromě toho je jedním z patronů umírajících a v neposlední řadě také proto, že ho máme naproti našemu pracovišti J (kostel sv. Michaela).“

* Co se za léta dosavadní existence služby podařilo? Jaký je současný rozsah a možnosti jejího poskytování v poličském regionu?

Ž.P.: „Ze zpětných reakcí bych řekla, že se nám podařilo doprovodit pacienty a jejich rodiny tak, jak si přáli, to je asi nejpodstatnější. Také se nám podařilo alespoň částečně přiblížit k práci mobilních specializovaných paliativních týmů. Ale nestačí to. Jak kapacitně, tak počtem lidí i úvazků v týmu. Naše možnosti jsou velmi omezené. Můžeme přijmout do hospicové péče maximálně tři pacienty současně, ale poptávka je dvojnásobná.“

* Zájem o doprovázení svých blízkých v závěrečné etapě života - doma, v člověku důvěrně známém, domácím prostředí - má stále více rodin (i pacientů samotných). Jak se Vám daří na tuto situaci reagovat a jaké změny v poskytování služby chystáte?

Ž.P.: „Bohužel teď jsme museli často zájemce o hospicovou péči odmítat. Chystáme ale změny, které nám umožní zvětšit kapacitu domácího hospice. Nejpodstatnější asi bude úplné oddělení hospicového týmu od domácí zdravotní péče a zaměstnání paliatra (lékař s atestací v paliativní medicíně), kterého jsme doposud neměli.“

* Jitko, jsi novou posilou poličského hospicového týmu, přicházíš z Prahy a tak trochu i ze světa. Kde všude jsi čerpala své dnes už bohaté zkušenosti?

J.K.: „Práce v hospici si mě našla. Přišla ke mně v Praze, po návratu z jedné z misí Lékařů bez hranic. V Domácím hospici Cesta domů. Nevěděla jsem moc, do čeho jdu. Měla jsem své pochybnosti a obavy. Práci v terénu jsem nikdy nedělala. A pak se stalo, že jsem se do ní postupně zamilovala. A právě z Cesty domů čerpám asi své největší zkušenosti. Zjistila jsem, že péče o pacienty v závěru života mne potkávala na různých místech. Pamatuji si na australského kolegu z mé první mise v Afghánistánu, jak mluvil s rodiči malého chlapce, který měl tuberkulózu v pokročilém stádiu. Mluvili o léčbě, která znamenala spíš komfort, než léčení. Na to jsme neměli prostředky. Mluvil s nimi o tišení bolesti, o tom, že s ním můžeme být, že ho mohou mít v náručí, a my tu budeme s nimi. To byl pro mne velký objev a úleva, že to takto jde. To už je více jak 10 let.“

* Co (nebo kdo) Tě, Jitko, přivádí právě do Poličky? 

J.K.: „Život, to největší dobrodružství. Ale tak trochu konkrétně - přání odejít z velkého města (vyrůstala jsem na malé vesnici), setkání s Magdou Vlachovou v Cestě domů, příležitost, kterou jsme dostaly v Charitě v Poličce, a pak i osobní život.“

* V rámci paliativní péče se staráte o nemocného člověka a poskytujete podporu i celé rodině. Jak to vlastně funguje, co to obnáší?

J.K.: „Nebudu popisovat, jak si k nám podat žádost o péči. Stačí zavolat, to si najdete na našem webu. Popíšu raději samotnou péči. Nemocný je doma, kde si přeje být. Náš lékař a sestra přijedou na první návštěvu a dle indikace lékaře přijmeme nemocného do péče domácího hospice.  Náš lékař nastaví medikaci, a to i pro případy, které se teprve mohou dít. Například velká bolest nebo nevolnost. S rodinou je pak naše sestřička v pravidelném kontaktu, většinou si voláme, jaká byla noc, co potřebují za léky, kolikrát museli podat léky na bolest a tak dále. A domlouváme si pravidelné návštěvy, které jsou minimálně 1x týdně. Pro většinu našich pacientů je obtížné si zavolat pomoc, když by ji potřebovali, proto je potřeba, aby rodina nebo blízcí zajistili přítomnost pečujícího po celých 24 hodin. V takovýchto případech má rodina telefon na sestřičku, kam pečující mohou zavolat, pokud se stav nemocného změní. V tu chvíli sestřička dovede poradit po telefonu co udělat, co podat, zkonzultuje stav s lékařem a případně sama nebo s lékařem do rodiny dojede. Spousta lidí si nedovede představit, co vše jde v rodině zvládnout. A je toho, se správnou podporou, velmi mnoho.“

Ž.P.: „Už na začátku péče nabízíme pomoc ne jenom pacientovi, ale také pečujícím, aby v tak náročném období nezůstali sami. Začíná to třeba půjčením pomůcek pro lepší komfort pacienta i pečujících, pomoc sociálního pracovníka s vyřízením příspěvku na péči a končí třeba podpůrným rozhovorem s psychoterapeutem nebo s duchovním. Pokud je v rodině dost lidí, kteří se můžou v péči střídat, je to skvělé, ale ne vždy je to v jejich možnostech. Nabízíme proto pomoc pečovatelské a asistenční služby, které můžou pečujícím ulevit od praktických starostí, jako jsou třeba nákupy, pomoc s hygienou apod., nebo třeba aby mohli na chvíli odejít na procházku a ‚vyvětrat si hlavu‘. Pozůstalí zůstávají v naši péči i po úmrtí nemocného. Pravidelně je kontaktujeme, a pokud chtějí, dál zůstávají v péči psychoterapeutů nebo duchovních. Jednou ročně pořádáme setkání pozůstalých s celým hospicovým týmem. Jsou to vzácné chvíle pro nás pro všechny.“

* Jaké profese tvoří kompletní hospicový tým?

Ž.P.: „Lékaři, z toho alespoň jeden s atestací paliativní medicíny, zdravotní sestry, sociální pracovník, psychoterapeut, duchovní.“

J.K.: „Ano, je to tým složený z více profesí. Více očí víc ví, více uší více slyší. A každý dovede ze své profese nemocného, rodinu a pečující podpořit jinak. To je velmi důležité, v terénu tak nejsme sami a nemocnému a rodině se dostává komplexní péče.“

* Ujímáte se služby, ve které jste vlastně kdykoli k dispozici, služby, která je náročná i po emoční stránce. Jste profesionálové, ale přesto - člověk nemá srdce z kamene. Jistě tušíte, kam otázkou mířím …

Ž.P.: „V tomto povolání, jako v mnoha dalších, nemůžete od profese oddělit lidskost, to by bylo hodně zlé. Emoce prožíváme jak s našimi pacienty a jejich rodinami, tak s našimi kolegy. Sdílení je pro nás nesmírně důležité a emoce je potřeba ošetřit u každého z nás - laiků i profesionálů.“

J.K.: „Nikdo nemůže pracovat 24 hodin 7 dní v týdnu. Ani my, ani pečující. Potkáváme se se smutnými příběhy, ale věřte mi, tahle práce není smutná. Spoustu síly nám dávají právě rodiny a pečující. Většina z nás dovede se správnou podporou mnohem víc, než si myslíme. A já před sebou pak vidím dcery, syny, mámy, táty, bratry sestry, vnučky, neteře …, kteří se rozhodli něco pro svého blízkého udělat a zvládli to a jsou na sebe hrdí. A já na ně. A tohle ten smutek a ty těžké chvíle vyvažuje. A pak je důležitá podpora v kolektivu, sdílení, a to třeba i odborně vedené. Vypovídáme a vyřešíme, co je potřeba a před námi je pak čistý stůl a máme energii podpořit další rodiny v péči o umírajícího.“

* Možná účinnou formou, jak náročnost práce zvládnout, je „vypsat se z ní“. Ano, sleduji tím titul knihy „Břehy nejsou na dohled“, které jsi, Jitko, spoluautorkou. O čem bude?

J.K.: „O jedné z mých misí Lékařů bez hranic, o návratech, o domově, o lásce a také o tom, co se dá zažít v domácím hospici.“

* Profesně prožíváte přece jen trochu krok do neznáma. Jaké máte dojmy z prvních setkání a rozjezdu nové spolupráce?

Ž.P.: „Za sebe můžu říct, že jsem byla nadšená od prvních setkání (léto 2020). Určitě k tomu přispěla i únava a frustrace z toho, že jsme nestačili pokrýt poptávku po hospicové péči. A najednou tady byla nabídka pomoci. Když nám MUDr. Magdaléna Vlachová s Jitkou Kosíkovou nabídly, že by se k nám rády přidaly a službu rozšířily, byl to takový dar z nebeJ, za který jsme se už dlouho modlili. Samozřejmě, je v tom spoustu obav a nejistot, ale zatím se nám je daří, s nemalou podporou vedení organizace, překonávat.“

J.K.: „Vděk. Vděk z přijetí zde v Charitě. A obrovský respekt. Každým dnem si uvědomuji, co všechno dosavadní tým sestřiček a lékařů pro Domácí hospic sv. Michaela v dosavadním nastavení dělá.“

* Aktuální změny a rozvoj služby s Vámi od prvotní myšlenky intenzivně prožívají ředitel poličské Charity Mgr. Martin Dvořák a ekonomka Petra Zahradníková. To vše totiž není jen o praktické stránce služby, ale o mnoha okolnostech organizačních, ekonomických, o náročné administraci a vyjednávání.

Ž.P.: „Je to tak, samo nadšení nestačí. Bez podpory a zmíněné součinnosti vedení Charity bychom se neobešli. Je třeba udělat rozvahy a důkladně promyslet, za jakých podmínek a v jakém režimu je služba udržitelná, připravit pro růst služby možnou cestu, zajistit její fungování po administrativní stránce. Bez těchto zdánlivě „neviditelných“ okolností bychom se nemohli posunout o krok dál.“ 

J.K.: „Bez takového zázemí by to rozhodně nešlo. Je to jako s každým jiným projektem, musí se najít někdo, kdo tomu nápadu věří a podporuje a v našem případě to je ředitel Charity v Poličce. A pak, kdo to spočítá, co vše je potřeba a kolik to bude stát ... To vše je nesmírně náročné a nevznikne ze dne na den. A to já určitě vidím jen zlomek té jejich práce.

* Dnešní doba je neklidná, zažíváme spoustu nejistot - dopadají nějak dlouhodobá opatření proti koronaviru na provoz a poskytování vaší služby?

Ž.P.: „Částečně ano, ale spíše v praktických věcech (používání ochranných pomůcek, nemoc personálu apod.), než v omezení služby.“

J.K.: „Nedostatek sestřiček byl vždy. Teď je o to víc viditelný. Uvědomuji si, že tato situace dává možnost jak nemocným, kteří chtějí strávit závěr života doma, tak nemocnicím, které nemusí mít kapacitu na přijetí pacienta v závěru života pro potíže, které jsou zvládnout doma s domácím hospicem.“

* Česká společnost paliativní medicíny nabídla na svých webových stránkách návody, které pomáhají pečujícím v domácnosti zvládnout to, co je obvykle určeno profesionálům. Máte i vy zkušenost s nějakou formou distanční péče?

Ž.P.: „Jedině v tom, že hospicová služba je 24 hodin na telefonu, a tím se dá hodně věcí vyřešit. Někdy opravdu stačí jenom dobře nastavená péče a podpora pečujících po telefonu.“

J.K.: „Kombinace terénní a distanční služby domácího hospice se ukazuje jako velmi přínosná.  Měla jsem tu příležitost spolupracovat na nastavení distanční péče v Cestě domů na jaře minulého roku. A i v současné době v Poličce se snažíme distanční a domácí péči pro naše pacienty kombinovat.  Má to svá specifika, více pro nás, zdravotníky, a tak trochu i pro rodiny a pečující. A zmiňované návody se osvědčily. Pečující si může několikrát prohlédnout, jak jednoduchý úkon udělat, a pak třeba se sestřičkou na videohovoru provést.“

* Želko, nemrzí Tě, že teď už budeš stát hospici „opodál“?

Ž.P.: „Já nebudu stát opodál. Je to krásná práce, která mě naplňuje, takže ji určitě neopouštím. Částečně v hospicovém týmu zůstávám a jsem ráda, že ho povede Jitka. Vedení dvou služeb současně není jednoduché.“

* Vaše služba Vás denně konfrontuje s umíráním, se smrtí … Je možné přivyknout?  

Ž.P.: „Na smrt se nedá zvyknout, ale jde ji vzít do života. Zní to asi paradoxně, ale nevím, jak lépe bych to popsala … je prostě naší součástí, stejně jako narození. Máme tady vymezený čas, každý jinak dlouhý. Pro mě, věřícího člověka, je smrt jenom přechodem do lepší dimenze a této naděje se držím.“

J.K.: „Teda tuhle otázku nedostávám poprvé a přemýšlím, proč ji lidé rádi pokládají. Moje babička říkala, že máme v životě jen dvě jistoty. Že jsme se narodili a že jednou umřeme. S tímto faktem nic neuděláme. A o těch ostatních pocitech, co v takových chvílích zažíváme, co zažívají lidé kolem nás, o tom se dá bavit. A tyhle konverzace jsou vždy nové, tam si není na co zvykat.“

* Co v tuto chvíli vnímáte jako největší úkol či výzvu?

Ž.P.: „Bezbolestně (jak jinak v hospicové péči J) oddělit hospicový tým od domácí péče a dobře nastavit jeho fungování.“

J.K.: „Jejda, toho je. Kdybych to měla vypsat, tak nám nestačí noviny. Výzva je to pořád stejná od počátku, rozšíření služby Domácího hospice sv. Michaela. Pro více pacientů na větším území.“

* Jaký by byl Váš osobní vzkaz čtenářům?

Ž.P.: „Chtěla bych touto cestou poděkovat všem rodinám, do kterých jsme vstoupili jako hosté, za jejich statečnost a obrovské nasazení při péči o jejich blízké. A také za obrovskou podporu veřejnosti, které se nám stále dostává. Zachovejte nám, prosím svou přízeň. Jsme tu pro vás“

J.K.: „Nevím, zda asi mohu troufnout něco vzkazovat. Na to jsem tady v Poličce krátce. Napsat, že se těším, až se potkáme, je trochu podivné vzhledem k tomu, že se naše práce týká těžkých okamžiků v životě těch ostatních. Napadá mne jediné: ‚Carpe diem, quam minimum credula postero.‘ - Užívej dne, neboť budoucnost je nejistá.“

K tématu si můžete také přečíst rozhovor s MUDr. Magdalénou Vlachovou a Mgr. Jitkou Kosíkovou "Z Prahy do Poličky: dvě kolegyně z Cesty domů dávají novou podobu poličskému domácímu hospici". Najdete ho zde.

Poslechnout si můžete rovněž rozhovor s Mgr. Jitkou Kosíkovou na ČR Plus. Pustíte si ho zde.