Naše "děti"

Naše "děti"

V našem městě je potkáváte každodenně. Jsou nepřehlédnutelní svou jinakostí – lidé s mentálním postižením. Docházejí k nám do Oblastní Charity do Denního stacionáře nebo AC dílen, bydlí zde v chráněných bytech provozovaných Domovem na zámku nebo doma s rodinou. Žijí mezi námi a naštěstí se tomu už vůbec nedivíme.

Je to obrovský pokrok. Mentální handicap se pro majoritní společnost stal přijímaným omezením. Při našich procházkách Poličkou, když tyto lidi doprovázíme, jsme dokonce postřehli jejich až jakési blahosklonné „protěžování“. Jsme překvapeni, kolik lidí jim dovolí to, co by u jiných, zdravých, důrazně odmítli: pokřikování, narušování osobní hranice (objímání, doteky…), nepřípustné vyjednávání a požadavky (žebrání o drobnosti, výhody).

„Někdy se na veřejnosti skoro obáváme proti takovému chování důrazněji zasáhnout, protože cítíme, jak to okolní lidé špatně přijímají,“ přiznala osobní asistentka Martina Zámečníková. „Jen ho nechte,“ skoro mě napomene třeba prodavačka, když chci zabránit klientovi, aby si z kupičky nabíral štosy letáčků. „Mě to nevadí,“ tvrdí paní z klientova objetí, do něhož ji z radosti sevřel. „Myslím, že to často není pravda, jen jsou ochotni mentálně postiženým podobné projevy tolerovat,“ domnívá se pracovnice. 

 „U nás v Charitě se ke klientům snažíme přistupovat jako k dospělým lidem a učíme je chovat se podle toho,“ říká vedoucí služeb pro mentálně postižené Jaroslava Trmačová. „Mnozí to umí dobře, ale tam, kde mají rezervy, zasahujeme. A někdy ten důraz musí být i dostatečně asertivní, aby byl účinný.“ Vysvětluje, že u mentálně postižených lidí, kde nad nízkým intelektem vládne velmi rozvinutá emocionalita, je obzvlášť důležité nastavit a pečlivě dbát na dodržování hranic. Jen tak se z handicapovaného člověka nestane jedinec, který si dělá takřka, co chce, který se obtížně usměrňuje, a v konečném výsledku odmítá i to základní: dodržovat osobní hygienu, denní režim jídla a spánku, brát léky, či se nechat ošetřit u lékaře.

„Jsem moc ráda, že poličská veřejnost lidi s mentálním postižením tak dobře přijímá. Jsou to milí lidé, na nichž obdivuji především schopnost užívat si přítomnost a prožívat radost ze života. Jejich handicap však nikoho z nás nenutí nechat si od nich líbit to, co je nám nepříjemné, nebo je společensky mimo normu. V tu chvíli je právem každého člověka se bez agrese, ale důrazně proti takovému chování ohradit,“ dodává Trmačová.

Štěpánka Dvořáková