Marie a její Šimon Cyrénský

Marie a její Šimon Cyrénský

Narodila se rok před pražským jarem a byla příslibem jara i pro své rodiče, neboť přišla na svět s desetiletým odstupem od svých dvou sourozenců. Dostala jméno Maruška a svůj život spojila s malebným městem Polička. Nikdo tehdy před dvaapadesáti lety netušil, jak těžký ponese kříž. 

Láska ke zvířatům a studijní nadání určily její profesní formaci. Vysokoškolská studia dokončila a v roce 1991 se stala zvěrolékařkou. Nakonec, místo aby zvířata léčila, chránila lidi před možnou nákazou z konzumování jejich masa. Uplatnění našla jako veterinární technik v místním masozpracovatelském závodu.

Pracovní prózu ve stínu porážkové linky projasnil láskyplný vztah s Jiřím, spolužákem s gymnázia. Znali se dlouho, ale až na maturitním srazu se dali dohromady a v devadesátém čtvrtém se vzali. „Byli jsme rok spolu a plánovali rodinu. Stala se mi však taková věc. Jednoho dne jsem se doma posadila na gauč a už jsem se z něho nezvedla. Trvalo to dlouho, ale ráno bylo všechno zase v pořádku a já fungovala normálně,“ hovoří Marie se zarážejícím klidem o okamžiku životního zlomu. Až zpětně si uvědomila, že různé slabosti v nohou ji tu a tam přepadaly už o tři roky dříve. Nyní si musela přiznat, že příčina bude vážnější. Kolotoč vyšetření netrval dlouho: obvodní lékař, neurologické vyšetření, lumbální punkce, magnetická rezonance…

A bylo jasno. Roztroušená skleróza. Marii bylo 27 let a byla rok vdaná. Sclerosis multiplex je chronické autoimunitní onemocnění, které postihujecentrální nervovou soustavu, mozek a míchu. Nemoc je zatím nevyléčitelná, léčba se zaměřuje především na zmírnění obtíží, zpomalení progrese a oddálení invalidity. Marie vynesení verdiktu přijala s podivuhodným klidem. Blízcí nikoliv. Maminka byla zdrcena a dlouhé měsíce plakala. Tatínek mlčel… Manžel mlčel… „Chtěla jsem o tom s někým mluvit, ale nebylo s kým,“ vzdychla. Nakonec ani ona nezůstala ušetřena propadu a zhroucení. Ale ten nastal až později, když ji nemoc vyřadila z práce.

S lékaři a manželem se domluvili, že ze zdravotních důvodů rezignují na to mít děti. Jinak se snažili žít normálně. Marie vyměnila zaměstnání za fyzicky méně náročné, jezdili na výlety, na chalupu a zhruba dvakrát do roka trávila nějaký čas na kapačkách na neurologickém oddělení v Hradci Králové. Bohužel, průběh její nemoci byl maligní. Charakterizovaly ho časté, těžší záchvaty a přibývalo takových, po nichž se do původní kondice už nevrátila. „Dokázala jsem pracovat do svých 33 let. Od té doby jsem invalidní. Nejprve jsem musela chodit o francouzských holích, pak jsem přesedla na mechanický invalidní vozík a od roku 2015 jezdím na elektrickém, “ shrnuje lakonicky vývoj nemoci Marie.  

Manžel stál po celou dobu při ní, vždy jí pomáhal a dosud pomáhá, ačkoliv si před řadou let našel novou partnerku. „Víte, žít s člověkem s roztroušenou sklerózou v této formě, to pro manželství moc není,“ vysvětluje Marie. „Vloni jsme se rozvedli, ale Jiří je stále můj nejbližší přítel. Vozí mě k lékařům, nakoupí mi, zastaví se a postará se o byt.“

Ale spolehlivá pomoc nést nemocné kříž přišla odjinud. V roce 2010 nadlehčila Maruščino břímě Charitní ošetřovatelská služba místní Charity. Po atacích ošetřených v nemocnici k ní domů začaly jezdit zdravotní sestry, aby pomohly s doléčením a s následnou rehabilitací. O dva roky později požadavek na služby Marie rozšířila o Charitní pečovatelskou službu. Bylo to zprvu jen jednorázově při odcestování manžela, postupně se však pečovatelská služba stala běžnou součástí jejího denního režimu. Ráno pracovnice pomáhají se vstáváním, osobní hygienou, oblékáním a usazením na vozík a připravují snídani, a totéž, v opačném sledu dělají každý večer. Zajišťují rovněž nákupy i běžný úklid a údržbu domácnosti, různé pochůzky a vyřizování. Od roku 2015, po jedné zvlášť těžké atace, se k pečovatelské službě připojila ještě osobní asistence. Dnes má Marie vedle sebe 5 hodin denně společnici z Charity, která jí pomáhá takřka se vším.

Marie už nemůže být zcela sama. Z končetin jí zůstala částečně funkční pouze pravá ruka, jíž ovládá džojstyk elektrického vozíku. Dnes už bývalý manžel ji neopustil, ale potřebuje si žít svůj život po svém, a tak se Maruščiným „Šimonem z Cyrény“ stala Oblastní charita Polička. Díky ní může dál žít ve svém útulném bezbariérovém bytě, se dvěma papoušíky v klícce a hodnými a ochotnými pracovnicemi v charitních barvách.

„Já se nebojím,“ říká nemocná žena s takovým klidem a jistotou, že nelze jinak, než jí to věřit a zároveň ji obdivovat.

Štěpánka Dvořáková

Tříkrálová sbírka 2019
Podpořte nás