Přiznání

Přiznání

V Občanské poradně se setkáváme s ledasčím. Některé, zdánlivě třeba úplně obyčejné lidské příběhy, mohou být k zamyšlení pro nás, pro všechny.

Před pár měsíci jsem mohla mluvit s pánem, který – jak se zpočátku zdálo, do poradny ani nepatřil. Říkal mi, jak úspěšně si vede jeho jediný syn. Spoluvlastní velkou firmu, je stále v jednom kole, má krásnou rodinu, dva zdravé kluky. Žije s manželkou nedaleko – postavil si domek poblíž rodného domu.

„Tak to je štěstí?, nemyslíte?“, ptám se. Starý muž se zarazil a najednou se rozplakal: „Paní, já jsem udělal hroznou věc! Já jsem vlastní vinou ztratil vnuky!“ Plakal, ale potřeboval to někomu říci.

Syn si vzal ženu z podnikatelské rodiny, takže pán pociťoval jakousi „finanční nedostatečnost“ svého rodu, že synovi nemohl tolik dát. Chtěl se tedy trumfovat se synovým tchánem a nakupoval malým dětem kde co, aby kluci všechno měli. Dříve s ním hoši dělali veškeré práce na zahradě a v domě. Pán má totiž malé hospodářství, chová králíky, drůbež, udržuje sad… kluky to bavilo. Pomáhali dědovi krmit králíky, sušit seno, sázet brambory, vyměřovat záhony na zeleninu, zalívat. Každý měl kousek záhonku a předháněli se v péči. Také do lesa s dědou a na ryby – to byly výpravy! Prostě kluků bylo všude plno, stále byli v pohybu.

„Potom jsem staršímu koupil tablet (ostatní kamarádi ho taky měli…). Začal u toho vysedávat a na zahradu se mnou a mladším bráchou už chodil méně, ale přičítal jsem to tomu, že je už ve škole a má povinnosti a úkoly. Začal škemrat, že potřebuje notebook – všichni ve škole ho mají… Tak jsem mu ho vloni koupil (nejsme přece žádní chudáci). A to byl konec! Přijde ze školy, sedí nebo leží u počítače. Ven ani nejde. Je takový omrzelý, nic z toho co jsme spolu dělali, ho již nebaví. Pořád kouká do monitoru nebo do mobilu, který mu koupil táta. Do lesa se mnou nejde, na kolo se jen práší a přestává se se mnou bavit. Nevím, co mám vymyslet, aby ho to zaujalo? Nejhorší je, že k tomu stahuje i mladšího vnuka. Ten půjde do školy. Kolikrát řekne, dědo – mě to už nebaví – jdu domů. Pavlík tam má novou super střílečku. Chci se taky koukat!

Jsem z toho zničený. Sám jsem jim to svinstvo pořídil a připravil je o normální přirozené zdravé dětství. Kdybych to tak mohl vrátit! To ta moje zatracená pýcha, že jim můžu pořídit všechno!...“

Jana Flídrová

Podpořte nás